Emptyself - Emptyself (2005)

Místo pro recenze CD, DVD ...
Odpovědět
Uživatelský avatar
Nero
Rádce
Příspěvky: 29517
Registrován: 15.07.2007 13:21
last.fm: http://www.last.fm/user/Nero1
Bydliště: Brno

Emptyself - Emptyself (2005)

Příspěvek od Nero » 29.10.2010 21:02

Diskuze k této recenzi - recenze-alb-f62/emptyself-emptyself-200 ... 21932.html


__________________


Interpret: Emptyself
Název alba: Emptyself
Obrázek
Label: Genome Records
Rok: 2005

Tracklist:
1. None Except You – 4:05
2. The Open Landscape – 4:30
3. Phantoms in the Sky – 4:02
4. Doll Faced Vulture – 9:32
5. Forget Me Pleas – 3:44
6. Liberated – 4:37
7. The Postulate – 4:40
8. It Could Be So Beautiful – 2:43
9. 24 Waves – 6:25
10. The Way To Crash – 4:14
11. And Though We Fade Away… – 4:44

Line-up:
Eric Johanson – vokál, kytary, syntezátory


Emptyself
Emptyself je sólový projekt Erica Johansona, který jinak působí jako frontman alternative rockové kapely Cire. Přestože pochází z novozélandského Aucklandu, jak Cire tak Emptyself fungují v New Orleans.

Tento projekt nemá s rockovou hudbou Cire v podstatě nic společného. Hudba je založená zejména na kytarách a Johansonově vokálu, které se, poněkud nečekaně, rozhodl doplnil elektronickými bicími a synthy. Výsledkem je hudba, která je těžko zaškatulkovatelná – obsahuje něco z rocku, něco z folku, něco z elektroniky. Toto člověka tolik nepřekvapí, když se dočte, že Johanson je velkým fanouškem A Perfect Circle, Nine Inch Nails, Massive Attack nebo Portishead.

Deska je kompletně Johansonovým dílem – krom toho, že napsal a nahrál veškerou hudbu, se postaral i o proces nahrávání a produkci. Obsahuje 11 skladeb o celkové délce 53 minut.

Trip-rock?
S hudbou Emptyself se často skloňuje spojení trip-rock. Nakolik je toto spojení relevantní, to těžko říct. Hudba vychází spíše z pop-rockového, případně folk-rockového podkladu, do kterého je přimíchána elektronika.

Pominu-li právě synthy a spol., připomíná mi místy tento projekt hudbu Aeon Spoke – vedlejšího pop-rockového projektu Paula Masvidala z Cynic. Folkové prvky bych viděl zejména v textech, které mají poměrně jednoduchou formu, pravidelné frázování a rýmování. Opominout nejde ani to, že základem je opravdu většinou kytara a zpěv, ostatní nástroje v podstatě jen doplňují a dotvářejí celkové vyznění. Svým způsobem by tak Erica Johansona šlo označit jakéhosi “moderního písničkáře 21. století”.

Jak to tedy vlastně zní…
Desku otevírá skladba None Except You, která v podstatě předznamenává formu celé desky – akustické intro, které působí téměř jako kvalitní domácí nahrávka, a náhlý vstup elektronických bicích. Celková atmosféra je ale poklidná. Následuje The Open Landscape, track velmi atmosférický a spíše melancholicky laděný, který je vyzněním věrný svému názvu. Rytmika je spíše v pozadí a reverby navozují pocit ztracenosti v prostoru. Phantoms in the Sky pak vnesou na album více energie.

Doll Faced Vulture je nejdelší skladba alba, které by ale slušela kratší stopáž. Po “standardních” 4 nebo 5 minutách přichází sólo, které se tváří jakoby inspirované bluesem, nicméně zcela postrádá náboj. Tady asi Johanson zapomněl, že méně je někdy více a že solový kytarista by opravdu měl vědět, kdy přestat. Protože doposlouchat se do konce této 10 minutové skladby byla poněkud nuda.

Následující Forget Me Please nasazuje na lehčí notu, chvilku jí trvá, než si člověka získá, ale nakonec zaujme. Liberated je pak krásným příkladem, jak hezkou kytarovou linku můžou zmršit přeplácané synthy. Ty naštěstí v druhé půlce změní podobu. Zde se také dočkáme rockové polohy, kterou můžeme znát z desek Cire.

Sedmá skladba – The Postulate – je pro mě vrcholem desky. Jak instrumentálně, tak i svým textem si mě velmi získala. Po ní zazní krátké instrumentální intermezzo It Could Be So Beautiful, které je založené na klavíru, jenž později doplní decentní elektrická kytara s reverzním echem. Z meditace navozené touto mezihrou vytrhne elektronika též instrumetnální skladby 24 Waves. Ta je ale použita velmi vkusně a sedí do konceptu celé skladby.

Těsně před koncem zazní The Way to Crash – po “Postulátu” druhá nejlepší skladba. Vynívá klidně, melodicky a pozitivně. Závěrečná And Though We Fade Away… je velmi podobná The Open Landscape, důležitější je kytara a zpěv, synthy jen dotváří efekty a v poslední minutě odeznívají do ztracena.

A teď jak to zhodnotit…
Tato deska nepatří mezi alba, která by mě po prvním poslechu okamžitě odbourala. Teprve až po druhém nebo třetím přehrátí jsem pochopil Johansonův koncept a to, jak lze využít kombinace tradičního písničkářského přístupu a moderní elektroniky. Spojení zdánlivě nespojitelného má něco do sebe. A záleží je na vašem vkusu, jestli to oceníte, nebo ne.





"Náš problém není v tom, že toho víme málo. Náš problém je, že mnoho z toho, co víme, není pravda."

PetrPeter 1975 - 2008

Odpovědět

Zpět na „Recenze alb“