Bazar hudební nástroje Hudební nástroje

Hudební fórum

Diskuze o všem, co souvisí s hudbou a hudebními nástroji.
 

FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Zvukové karty, sluchátka, procesory, software, akustika, ...

FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Příspěvekod pavlii » 1.02.2013 14:11

Velice často se tu objevují dotazy na tvorbu vlastní demo nahrávky a základního vybavení malého studia. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vytvořit tento malý přehled a vysvětlit ty úplně základní pojmy z této oblasti. I když se to tu vejde na pár stránek. Ve skutečnosti jsou to jenom naprosté základy a ke kvalitní nahrávce vede velice dlouhá a trnitá cesta. I když články jako je tento, strýček Google a teta Wiki dokáží dnes velice pomoct. Na samotný úvod je rozhodně dobré uvést i to, že hodně podrobně, srozumitelně a hlavně čtivě jsou následující informace k dispozici v „nepsané bibli zvukařstva“ – knize od Václava Vlachého „Praxe zvukové nahrávací techniky“. Najdete tam toho o moc více; tento článek byl zamýšlen primárně opravdu jen jakési stručné, ale přesto výstižné, FAQ pro vyložené začátečníky. Co se praxe při nahrávání týče (psáno z pohledu kapely), tak s klidným svědomím mohu doporučit „222 rad pro hudebníky...“ od stejného autora. Ale vrhněmež se k jádru věci.

Napřed se musíme rozhodnou, v JAKÉM pořadí a CO vlastně chceme nahrávat. Jestli elektrickou kytaru, elektroakustiku, klasickou kytaru, klávesy nebo cokoliv jiného a hlavně JAK. Každá věc je specifická a ke každému nástroji je třeba přistupovat trochu jinak a s jiným vybavením. Aranžmá a nástrojová skladba víceméně určí pořadí.

Jak to vlastně celé funguje

Celý nahrávací řetězec je poměrně jednoduchý a v základní verzi obsahuje několik částí. V profi studiu to celé vypadá úplně jinak a těch „chytrých krabiček“ je tam mnohem víc, ale tento základ najdete i tam. Na tom se nic nemění a zůstává to v principu pořád stejné.
Obrázek
Protože je zde vše řazeno v sérii, je kvalita výsledného zvuku přesně taková, jakou dokáže přenést nejslabší článek řetězce. Platí, že když máte špatný nástroj nebo zpěváka, tak to v počítači prostě nezachráníte. Spousta lidí si myslí, že když si zaplatí studio, tak mistr zvuku už si s tím poradí, ale opak je pravdou. A často právě tohle je kámen úrazu. Špatně nahraná kytara bude vždy špatně nahraná. Dá se trochu upravit barva zvuku apod., ale celkový výraz nástroje nebo zpěvu se prostě opravit nedá.
Je-li zdrojem signálu mikrofon, je třeba klást i důraz na akustiku prostředí, kde se bude nástroj nahrávat. Blíže se o tom zmíníme v částech „Poslech & akustika“ a „Na co nezapomenout“.
V případě kláves / syntezátorů se obvykle přeskakuje modul „Mixážní pult, předzesilovač“ (proto je také čárkovaně). Je to proto, že výstup z těchto nástrojů je na tzv. „linkové úrovni“ a nepotřebuje tedy další zesílení. Propojení nástroje se zvukovou kartou je tedy realizováno přímo kabelem, což ssebou nese i další výhodu: není třeba nahrávat v rozumných akustických podmínkách, signál není okolním prostředím nijak ovlivňován.

Teď tu trochu popíšeme jednotlivé části tohoto řetězce a objasníme základní pojmy. Vezmeme to pěkně postupně.

Mikrofon

Nikdy se asi nepodaří vytvořit mikrofon, který by fungoval stejně dokonale jako lidské ucho. A proto je nutné vybírat mikrofony podle toho, k čemu jsou určené. Mikrofon na snímání komba elektrické kytary, který je konstruovaný na vysoký akustický tlak, nebude příliš vhodný na nahrávání zpěvu. Vždy je nutné zvážit, na co jej budeme využívat.

Základní rozdělení mikrofonů tvoří dvě skupiny. Tou první jsou dynamické mikrofony a tu druhou tvoří kondenzátorové mikrofony. Každý funguje na jiném principu a je vhodný pro jiné situace.

Dynamický mikrofon
Obrázek
Konstrukce dynamického mikrofonu se v mnohém podobá konstrukci reproduktoru. V mikrofonu je tenká membrána spojená s cívkou okolo permanentního magnetu. Tato membrána díky akustickým vlnám kmitá a pohybuje s cívkou. Tato cívka vytváří při pohybu v magnetické poli slabý el. signál, který odvádíme do mixážního pultu nebo předzesilovače a poté do zvukové karty.
Obrázek
Tento typ mikrofonu se hodí spíše pro pódiové využití, protože má větší odolnost proti zpětné vazbě než mikrofony kondenzátorové. To ovšem neznamená, že by dynamický mikrofon nebyl použitelný pro nahrávání ve studiu. I zde má své neocenitelné místo a v některých případech je jeho použití dokonce výhodnější.
Hlavní místo pro použití dynamických mikrofonů je snímání kytarových aparátů a všech velice hlasitých zdrojů akustického tlaku. Konstrukce dynamického mikrofonu snese vysoký akustický tlak bez poškození. Jejich další výhodou je to, že nepotřebují žádné napájení, protože v nich není žádná elektronika. Konstrukčně jsou tyto mikrofony velice odolné.
Nevýhodou těchto mikrofonů je právě slabý výstupní signál. Při větším zesílení již velice narůstá úroveň šumu, a proto se nehodí pro nahrávání tichých nástrojů, kde by mikrofon musel být velice blízko zdroje, což zabraňuje jak pohodlnému hraní, tak sejmutí zvuku celého nástroje.
Odbočka – charakteristiky mikrofonů
Při hledání a vybírání mikrofonu narazíme na pojem „charakteristika“. Jedná se o údaj vyjadřující jeho „směrovost“, neboli z jaké strany snímá signál nejlépe a z jaké nejméně / skoro vůbec. Tyto charakteristiky se udávají ve formě grafů a jsou (měly by být) součástí technických specifikací každého mikrofonu. Najdeme jich několik typů: kardioidní, super(hyper)-kardioidní, osmičková, kulová (také uváděna jako všesměrová). Asi vševypovídající budou grafy jednotlivých charakteristik:
Obrázek
Tento typ mikrofonů se vyrábí ve všech směrových charakteristikách, ale nejčastěji se můžeme setkat s kardioidní charakteristikou. Výměnné kapsle se v tomto případě využívají minimálně.
Základní věc ovlivňující vhodnost mikrofonu pro různé aplikace je velikost membrány. Větší membrána se více hodí na nízké frekvence. Je ale méně vhodná na snímání vysokých frekvencí, protože její vyšší hmotnost a setrvačnost zabraňuje rychlému kmitání. To stejné, ale naopak, platí i pro membrány malé vhodné pro vysoké frekvence. Velikost membrány je v tomto případě vždy kompromis.

Kondenzátorový (kapacitní) mikrofon
Obrázek
Tento typ mikrofonů funguje na stejném principu jako kondenzátor. Je to vlastně pár kovových destiček, které jsou velice blízko sebe. A tyto destičky mezi sebou uchovávají elektrický náboj. Působením akustických vln dochází ke změně vzdálenosti mezi těmito destičkami a následně ke změně elektrického napětí. Tato změna napětí se poté opět odvádí do zesilovače a dále do mixpultu.
V konstrukci kondenzátorového mikrofonu je jedna destička pevně připevněna a druhá má možnost kmitat. Celé základní schéma je na následujícím obrázku.
Obrázek
Tyto mikrofony fungují pouze za předpokladu, že je do nich přivedeno napětí. Proto potřebují externí (tzv. Phantomové) napájení (ideálně 48V).

Kondenzátorové mikrofony jsou vhodné pro jejich vyšší citlivost k nahrávání tišších zdrojů. Hlavně pro zpěvy, akustické nástroje apod. Dokáží mnohem lépe snímat prostor a zvuk celého nástroje a mají mnohem nižší úroveň šumu. Při vhodné akustice a dobré volbě mikrofonu stačí pro sejmutí velké části kapely třeba jenom jeden mikrofon. Kmitající membrána je v tomto případě velice tenká a lehká a proto lépe snímají jak nízké frekvence, tak i frekvence vysoké.
Nevýhodu je jejich vyšší cena, menší mechanická odolnost (některé mohou být opravdu křehké) a horší odolnost proti zpětné vazbě a nakonec jako částečná nevýhoda se může jevit i nutnost zvláštního napájení.

Existují také další typy mikrofonů: ribbon (páskové) mikrofony, back-elektretové, kontaktní atd. O těch se tu již nebudeme zmiňovat, protože nejčastěji se používají v amatérských podmínkách právě prvně zmíněné dva druhy. Nicméně i tam lze využít jiné typy mikrofonů, ale je třeba počítat s tím, že kvalitní produkty budou stát i odpovídající peníz a tzv. „low-cost“ mikrofony nemusí zcela odpovídat představě o výsledném zvuku.
Obrázek
Pop-filtr

Toto je velice důležitá pomůcka při nahrávání zpěvu. Osobně bych řekl, že bez ní to skoro nemá cenu. Jedná se jemnou kovovou síťku nebo například i nylonovou punčochu navlečenou na vyšívací dřevený kroužek. Takový filtr se umístí cca 15cm před mikrofon.
Jeho hlavní funkcí je zabránit prudkým nárazům vzduchu na membránu mikrofonu hlavně při zpěvu a vyslovování hlásek B a P. Pokud pop filtr nepoužijete, bude se vám v nahrávce objevovat právě při těchto hláskách velice nepříjemné dunění.
Přitom výroba takového pop filtru přijde na pár korun. Sám mám doma dva vyrobené právě z punčochy a kroužku na vyšívání, používám je s největší spokojeností.
Obrázek

Předzesilovač

Jedná se zařízení, které signál ze zdroje zesílí nebo upraví tak, aby se s ním dalo dále pracovat. Klasickým předzesilovačem pro malé domácí nahrávání je třeba Behringer MIC 100/200. Malá krabička za pár korun, která dokáže napájet kondenzátorové mikrofony, slouží jako předzesilovač pro kytary apod. Například signál ze z kytary je nutné přivést do Hi-Z vstupu (vysokoimpedační vstup, Instrument) a pokud jej zvuková karta nemá, tak použijeme právě takový předzesilovač (nebo DI-Box), který upraví signál z kytary tak, aby s ním zvukovka mohla pracovat a nedošlo k degradaci zvuku.
Hlavní funkcí je tedy např. zesílit signál z kytarového piezzo snímače, dynamického nebo kondenzátorového mikrofonu na linkovou úroveň, která je již dostačující na zpracování zvukovou kartou.
Obrázek
Stejné předzesilovače jsou i na každé šavli mixpultu. Ovšem většina menších mixážních pultů neumí zpracovat přímo signál z kytary a stejně je nutné ho upravit pomocí DI-boxu. Je na uvážení každého, zda je vůbec mix pro domácí nahrávání nutný. Já jej nemám - vím, že ho nějak víc nepotřebuji. Předzesilovače má zvuková karta většinou i v sobě. Jediné, kdy třeba osobně využiji právě ten Behringer, je situace, kdy chci nahrávat například dvě kytary najednou, protože většina zvukových karet má jenom jeden kytarový Hi-Z vstup.

Zvuková karta
Zvuková karta je součást počítače v interním či externím provedení a zajišťuje vlastně jakýsi „most“ mezi DAW (software v počítači) a fyzickými vstupy / výstupy. Dnes již existuje spousta variant (vztaženo k relativně nedávným dobám) finančně dostupných široké škále uživatelů spadajících do skupiny „home-recording“, takže výběr je opravdu velký. Svoje negativum to ovšem přineslo: složitější orientace za předpokladu, že potenciální uživatel nemá vykrystalizovanou přesnou vizi, kam se bude chtít ve svém hudebním snažení ubírat. Takže jak z toho ven:
- multimediální a „neprofesionální“ zvukovky
Zařadil bych sem všechny typy vycházející ze standardu SoundBlaster (SB), které se v drtivé většině vyznačují například typem použitých konektorů (obvykle Jack 3,5mm stereo nebo CINCH) a konstrukčním řešením podporující vícekanálové video/audio (obvykle 5.1 či 7.1). Až na pár výjimek (příklady budou následovat) se jedná o karty interní, čili PCI/PCIe, případně o karty integrované na základní desce. Příkladem budiž SB Audigy SE, SB X-Fi Titanium a podobné. Nicméně existuje i pár výjimek, které se do určité míry snaží tvářit jako „dospělejší“ karty svou vizáží a nabízejí se buď s tzv. „break-out boxem“ (externí jednotka vstupů / výstupů) či jsou zcela externí. Namátkově třebas SB Audigy Platinum. Pochopitelně i zde se najdou čistě profesionální kousky - například MOTU 2408.
Obrázek
Integrované karty jsou obvykle nějaká verze REALTEK HD Audio a v zásadě se jedná o běžnou multimediální kartu vhodnou na poslech hudby, sledování filmů a internetovou telefonii.
Obrázek
Termín „neprofesionální“ jsem využil pro všechny ostatní zvukovky, které sice nejsou primárně určeny pro multimédia, ale nejsou osazeny HW komponenty (zvláště konektory), jež se ve sféře nahrávání / míchání používají. Takže by sem spadly třeba typy Cakewalk UA-1G, Behringer UCA a podobné.
Co se obou skupin týče, tak nedoporučuji pro serióznější práci – a zvlášť začátečníkům, pokud se chtějí věnovat i něčemu jinému než mixu, který by zřejmě problémy technického charakteru nevyvolával s žádnou zvukovkou. Jakmile by ale přišla řeč na nahrávání hlasu / nástroje, tak se narazí na problém „jaký kabel“, ovládání vstupní úrovně, kvalita předzesilovače a obvykle i kvalita ovladače, což jest ze softwarového hlediska to „gró“, které – není-li dobře fungující – tak znemožní práci na jakémkoli kousku hardware. Takže moje shrnující doporučení: nechte multimediálním zvukovkám svoje místo a sféru neprofesionálních při výběru zcela přeskočte; ušetřený peníz nevyváží následné případné chování a nepohodu při práci a její přípravě.
- „poloprofesionální“ zvukovky, aneb to, o co se tu nejvíc jedná
Ano – toto jest ta sféra, která činí nejvíce problémů při výběru právě díky své rozlehlosti (jak v kvalitě produktů, tak i v jejich cenách). Diskutabilní cenovou otázku nebudu řešit, protože co je pro někoho relativně malý peníz může pro jiného znamenat nějakou dobu usilovného šetření a podobně. Krom toho hraniční cena by asi jednoznačně definovatelná být nemusela; někdo může za „profesionální“ řešení označovat pouze AD a DA převodníky – k nim ještě dojdeme.
Obrázek
Takže sem bych s dovolením zařadil prakticky většinu nabízených zvukových karet, které mají standardní HW výbavu (zejména konektory) a případně ještě nabízejí další benefity (routovací možnosti, počty vstupů / výstupů apod.). Zvukovky s více výstupy zde nejsou primárně multimediální (rozumějte – s hotovou konfigurací pro 5.1 či 7.1 uspořádání například). Pochopitelně umožňují práci na vícekanálových mixech, ale za podpory již sofistikovaného DAW software. Navrhnu určité rozdělení z hlediska požadavků na práci:
1) Pro převážně mix, případně pro nahrávání vokálu a následně míchání s již hotovou hudbou nebo pro práci čistě v DAW (Virtuální nástroje) bohatě stačí zvukovky s jedním / dvěma vstupy a dvěma výstupy. Při výběru se zaměřit na řešení vstupu (XLR konektor – připojení mikrofonu), na phantom napájení (ideálně standard +48V – potřeba pro kondenzátorové mikrofony) a regulaci vstupního zisku s indikací blížícího se přebuzení (obvykle červená LED pojmenovaná „Peak“). Výstupy pak řešené jako XLR či TRS konektory pro přímé připojení aktivních monitorů nebo zesilovače pro pasivní monitory. Ze SW hlediska potom stáří / kvalitu ovladačů a případně i jejich možnosti (někdo bude preferovat tzv. „multiclient“ ovladače, čili možnost zároveň práci v DAW přes ASIO ovladače a poslechy MP3 přes standardní ovladače systému). V neposlední řadě stojí zato projet namátkově internet se zaměřením na četnost poruch HW a případných problémů s ovladači. Jako příklad bych uvedl třeba ALESIS iO2 EXPRESS či Steinberg CI 1.
2) Pro vážnější nahrávání (vokál, nástroje) je potřeba k výše uvedenému ještě přihodit i nástrojový vstup (Hi-Z, Instrument) umožňující přímé připojení třeba elektrické kytary bez ztráty kvality signálu (impedanční přizpůsobení). Pak bych doporučil zaměřit se i na (ideálně) sluchátkový výstup s vlastním ovladačem hlasitosti (příposlech hudebníkovi / zpěvákovi při natáčení). Určitě by pro experimentátory nezaškodil buď Insert bod (možnost vřazení externího HW zařízení do cesty signálu ještě před A/D převodníkem) případně více vstupů / výstupů pro externí HW zařízení vřaditelné do signálu při mixu. Aby zbylo nějaké místo ještě pro další skupinu zvukovek :-) tak by se zde dalo mluvit o 4-6 vstupech / výstupech. ESI U46 XL, M-Audio Fast Track PRO nebo AKAI EIE by mohly být jakožto příklad zástupců této kategorie.
Obrázek
3) No a je tu kategorie v zásadě nejvyšší (nejen cenou), takže zvukové karty s obvykle 8+ vstupy / výstupy jak analogově, tak i digitálně (obvykle ADAT formát). Disponují kvalitními ovladači, pokročilým a v zásadě i docela neomezeným routingem, takže libovolný vstup nasměrujete na libovolný výstup. Fakt je ten, že pro opravdu nadšence, kteří si svého koníčka chtějí patřičně užít nebo pro seriózní práci je toto ten správný výběr. M-Audio ProFire 2626, MOTU 828, t.c. electronic Studio Konnekt 48, Steinberg MR816 nebo RME Fireface UFX. Nicméně i interní zástupce bych tu uvedl (forma PCI/PCIe karet), což jsou třeba řada RME HDSP nebo řada MOTU Core. Tyto mají k sobě obvykle externí box s konektory a případně i ovládacími prvky. Některé obsahují i další přidané hodnoty, čož může být například DSP (Digitální Signálový Procesor) efektová jednotka, pomocí které lze efektovat nahrávaný signál bez zatěžování počítače.
Odbočka – malý příklad toho, k čemu se může hodit interní DSP
Při natáčení bývá preferováno (jak kdy a jak kým) mít se v odposlechu už s nějakým plusmínus plánovaným efektem. U zpěvů to bývá nejčastěji reverb+delay, u kytar zkreslení (za předpokladu, že se nenahrává zvuk z komba, ale tzv. „suchý“ – čili kytara v nástrojovém vstupu zvukovky). Obvykle nebývá problém namíchat zpěvákovi/hráči vlastní poslechovou cestu, kde může být výběr z již natočeného materiálu. Chyba ale nastane v momentě, kdy aktér vyjádří svou touhu třeba po zmíněném reverbu. SW monitoring je zatížen – stále a v zásadě i nezanedbatelně – latencí (zpožděním), která je dána mnoha faktory (konstrukce zvukovky, kvalita ovladačů, výkon celého systému) a v zásadě se pohybuje nejčastěji okolo 10ms, někdy i méně (jednotky ms) a někdy více (20ms+). Vychází z toho, že není dost dobře možné natáčet s takto slyšitelnou prodlevou. Zde se hodí interní DSP, kde se vybere požadovaný efekt, hrubě se nastaví a jde to i bez zpoždění. De-facto podobnou služby udělá externí HW efektor. Abych uvedl na pravou míru výše uvedené hodnoty latence: ano, je pravda, že po nainstalování a nakonfigurování zvukovky zjistíte, že můžete nastavit třeba latenci 1,5ms. Naprostá paráda! Ale to jste ještě nic nenahráli :-) Takže můžete docela dobře zjistit třeba to, že při nahrávání jedné stopy to takto funguje. Ale při nahrávání dalších stop – ouha, co to tam je za praskot? Systém nemusí stíhat, takže nastupuje krok zvýšení audio bufferu zvukovky = zvýšení latence. Čili může celá sranda skončit i tak, že když se dostanete ke zpěvům (jež se točí zpravidla jako poslední), tak jste s latencí na 20ms a níž to nejde – praská zvuk. Jak se tyto hranice pohybují ale není nikde uvedeno a nelze předem nijak odhadnout. Pozor tedy na „papírové“ údaje u zvukovek; neříkám, že by uváděly nesmysly, ale nemusí pokrývat celé spektrum pracovních stavů! Dlužno dodat, že výše popsaný problém se u dobře sestaveného výkonného počítače dnes už pravděpodobně neobjeví.

Externí či interní?
Prakticky ve všech třech oblastech se najdou jak modely interní, tak i externí. Externí se obvykle připojují pomocí USB nebo FireWire (FW) konektoru. Rozdíly jsou nasnadě; externí zvukovka má veškerou elektroniku mimo case počítače, interní je naopak celá ukrytá ve skříni počítače (z čehož plyne zvýšené nebezpečí šumu a jiných ruchů, jež se mohou naindukovat v analogové fázi do užitečného signálu a ten potom kvalitativně degradovat. Určitým kompromisem jsou již zmíněné zvukovky interní s externím break-out boxem, kde konektory a převodníky jsou mimo case počítače a zbytek elektroniky je na vlastní PCI / PCIe kartě. To už ale nevadí, neboť zde se jedná již výhradně o výhradně digitální doménu, takže analogový šum například nepředstavuje žádné nebezpečí.

Připojení externích zvukovek – aneb „třenice USB a FW“
Ohledně typu připojení (USB vs FW) tu máme samozřejmě dvě skupiny uživatelů, kdy jedna preferuje to a druhá ono. Zhruba lze říci, že FW připojení by mělo být z principu vhodnější pro použití se zvukovou kartou, neboť je konstrukčně jinak udělané (ve vztahu ke správě operačním systémem) než USB. Nicméně zde byly vysledovány určité závislosti na použitém čipsetu FW řadiče na straně počítače, takže může celkem jednoduše dojít k situaci, že si zvukovka nebude s aktuálním FW řadičem rozumět. To samozřejmě vede ke snížení stability a v extrémním případě i k nepoužitelnosti zvukovky (neustálé praskání v signálu, náhodné odpojování od FW řadiče apod.). Někteří výrobci tak uvádějí v technických specifikacích kompatibilitu nebo konkrétní požadavek na čipset FW řadiče počítače. Nic podobného nebylo u USB zvukovek zaznamenáno – z tohoto pohledu jsou tedy výrazně méně problémové. Vzhledem k nástupu USB3 specifikace rozhranní už vlastně i padla výrazně větší rychlost FW, která byla zpočátku velkým „plus“ tahounem pro toto rozhranní. Já se na věc koukám asi tak, že je mi sympatičtější FW připojení, ale co se vlastních možností zvukovky týče, tak je to jedno a myslím, že lze s klidným srdcem vybírat podle vztahu k tomu či onomu připojení. Nicméně je potřeba být u FW rozhranní obezřetnější.

Ovladač, čili stabilita především
Hodně klíčovým místem u zvukovek (bez ohledu na typ) je ovladač. Jedná se o software, jež zabezpečuje veškerou komunikaci audio HW s operačním systémem a audio aplikacemi. Pokud není ovladač dobře napsán, vede to na různé problémy: od nemožnosti nastavení nízké odezvy (latence) po nestabilitu a různá zatuhávání celého systému nebo jen audio aplikace. Ovladače by se daly rámcově rozdělit do tří skupin:
- systémové ovladače
Dříve MME a DirectX, od doby W2000 to jsou WDM, na platformě Mac se nazývají Core Audio. Jedná se o ovladače integrované do operačního systému a standardně tedy využívané jeho zvuky, multimediálními programy a hrami. Obvykle se pro vážnější práci s audiem nehodí, ale i výjimky jsou.
- univerzální ovladač
Zařadil bych sem freeware produkt ASIO4ALL, což jest varianta ovladače dle ASIO principu, ale postavená na běžném systémovém ovladači (WDM). Byť se pořád nejedná o ideální stav, obvykle použití tohoto ovladače zpříjemní práci v DAW, neboť (stejně jako ASIO) obchází ovládací panel zvuku v OS a je tak přehlednější routování signálu v audio aplikaci. I přes svůj název nemá s nativním ASIO ovladačem moc společného a lze ho tedy doporučit pouze pro běžné zvukovky, u kterých obvykle přinese zlepšení chování vůči DAW a nijak je přitom nedegradujete (neobsahují žádné specialitky, jež ASIO4ALL nemůže z principu využít).
- nativní ASIO
Jednoznačně preferovaný ovladač, protože je podle standardu firmy Steinberg (ASIO = Audio Stream Input Output) napsán „na míru“ audio HW a dokáže tak naplno využít jeho možností (interní routování signálu, interní DSP jednotky apod.). Umožňuje tak prakticky bezlatenční monitoring nahrávaného signálu i s případnými efekty nebo namíchat do odposlechu zpěvákovi / muzikantovi jen určité nástroje z již zaznamenaných a tak podobně.
Obrázek
- A/D a D/A převodníky
Zřejmě kategorie, ve které se opravdu pohybují jen fajnšmekři nebo lidé, kteří potřebují nekompromisní kvalitu právě díky poskytovanému výsledku. Připojení k počítači je realizováno digitálně (S/PDIF, AES/EBU, ADAT) – v závislosti na počtu kanálů převodníku. Příkladem mohou být třeba zařízení LAVRY Engineering (řady Black a Blue) nebo Forssell (MADC a MDAC).
Obrázek
- kombinovaná zařízení
Asi nejčastěji zastoupená formou mixpultů s integrovaným rozhranním USB nebo FireWire. Příkladem jsou třeba Allen&Heath pulty série ZED, Yamaha MG, Behringer XENYX či Mackie ONYX. Z mého pohledu nejméně použitelná zařízení pro začátečníky (o pokročilých nemluvím – ti vědí, co chtějí); navenek je celý konglomerát docela lákavý a ruku na srdce: když se někde vidí mixpult, tak už to přecijen nějak vypadá.... Problém je většinou v tom, že v jednom kabátu je vlastně několik zařízení dokopy, a pokud bychom měli mluvit o nějaké kvalitativní laťce a srovnávání napříč HW, tak zjistíme, že už to tak lákavé nebude (samozřejmě kvůli ceně). Je potřeba si uvědomit několik věcí:
a) Takovéto zařízení sestává z předzesilovačů, kontroleru (tím jsem zjednodušil sekci faderů) a dvou- či vícekanálového převodníku plus USB/FW rozhraní (tváří se pak jako dvou- či vícevstupá zvuková karta). Když bychom jako jednoduché měřítko kvality vzali cenu, tak musí být na první pohled jasné, že 8 vstupá zvuková karta za 20 000,- Kč musí být kvalitnější než 16 vstupý mixpult s USB/FW rozhraním za stejnou nebo nižší cenu.
b) Stále opomíjený fakt (soudě dle nemalého počtu dotazů), že USB připojení je v daném případě pouze pro dva kanály (obvykle MAIN STEREO OUT). Je-li třeba vícestopého záznamu, musíme lovit v dané kategorii pouze ve FireWire kouscích.
c) U spousty začátečníků zjevně převažuje ten optický pohled, který jsem tu už zmínil, takže skutečnost, že pro studiovou práci, kde se 99% akcí odehrává v DAW, není mixpult vůbec potřeba (obvykle je dokonce zcela zbytečný), jim malinko uniká a zastiňuje jí právě ten vizuální aspekt. Tady bych opravdu doporučil bedlivě rozvážit směr, kam se bude další práce nového „zvukového inženýra“ ubírat; pak se může ukázat, že toto řešení má své opodstatnění, ale při zachování určité HW kvality komponent to nebude „za pár korun“.
Obrázek
- ostatní zařízení
Aby se to celé nezvrhlo, tak bych vše ostatní, co jsem nezmínil, zařadil do takové globálnější odrážky. Spadly by sem jak třeba různá kombinovaná řešení (preampy na zvukovce + externí preampy + A/D + D/A modul atd.) nebo například velice zajímavé řešení speciálně vyvinuté pro potřeby mnohakanálového studia, jež se zove MADI.

Zmínil bych zde i mobilní rekordéry, které bych pro lepší orientaci alespoň rozpůlil do dvou kategorií:
1) Jedno- až čtyřstopé „kapesní“
Neboli s možností záznamu z jednoho až čtyřech mikrofonů/zdrojů zvuku. Nejčastější použití jako diktafony, nástroje „lovců zvuku“ nebo hrubé záznamy nápadů, cvičení ve zkušebně apod. Příklad: ZOOM H1/H2/H4, Tascam DR série, Yamaha Pocketrak. Dražší kousky nabízejí – kromě většího komfortu obsluhy a vůbec práce s audio materiálem – i možnost připojení externích mikrofonů, doplňkové funkce (zvýšený počet přehrávatelných stop, ladičku, rytmer, ...) nebo ve spojení s počítačem mohou fungovat jako zvuková karta.
2) Čtyř- a vícestopé „stolní“
Prakticky označované jako DAW (ano – DAW má malinko obecnější použití; toto je asi jeho podstata, ale obecně lze touto zkratkou označit jak kompletní počítačovou sestavu pro práci se zvukem, tak i třeba jen samotný SW v počítači, na kterém se pracuje), neboli „kompletní digitální pracovní stanice pro audio“. Jedná se vesměs o zařízení kompletně vybavená pro práci s vícestopým záznamem – takže vstupy a předzesilovače různých typů, záznam obvykle na HDD, míchací sekce s fadery a virtuálními stopami, efektové jednotky a propracovaný systém mixdownu (výsledné smíchání), kde figuruje automatizace a mastering, jež může být zakončen přímým vypálením na CD (CD Audio). Opět pár zástupců: ZOOM R16/R24, Tascam 2488neo, BOSS BR1600 nebo Yamaha AW2400 či ROLAND VS2480. Počítač vlastně nepotřebujete, v některých případech (ROLAND) se dá připojit i VGA monitor a myš+klávesnice, takže nejde omezení rozměry displeje a vše má hned koukatelnější rozměry. Dle mého to je rozhodně zajímavá alternativa (minimálně ty dražší kousky) k počítačovému boomu a jsou-li nároky na počet vstupů a kvalitu dostatečně pokryty, tak už asi jde jen o zvyk a styl práce. A určité plus tu může mít i mobilita takového zařízení.
Obrázek
Počítač
Budeme se bavit obecně, protože účelem tohoto článku není rozpoutat další flamewar ohledně PC vs MAC, ale zohlednit pojetí počítače ve zvukové práci jaksi celkově.
V celém audiořetězci má počítač roli jakéhosi integrátora a prostředníka pro práci. Zajišťuje nejen spojení se zvukovou kartou/převodníkem, ale i její funkci (ovladač) a poskytuje pracovní prostředí (GUI ve formě nějakého programu, kterým bývá nejčastěji audio/MIDI sekvencer). Zkusím se zastavit u několika důležitých bodů; na sestavování počítače si buď pozvěte odborníka, nebo si projeďte IT diskusní fóra a IT zaměřené servery.

Základem musí být určitě vyladěný stroj, který je sám o sobě HW bezproblémový (žádné konflikty, spolehlivost komponent). Jednodušší to zde budou asi mít (i bez ohledu na změnu platformy) uživatelé MACů, neboť pro PC existuje natolik široké spektrum HW od různých výrobců, že jejich vzájemných kombinací je nespočet a spousta problémů je zapříčiněna právě nejakou vzájemnou „nekompatibilitou“. Nicméně zavedené firmy i zkušení jednotlivci umí poradit konkrétní komponenty, s nimiž mají zkušenosti a které podobnými neduhy netrpí. Samozřejmě i zde platí, že cena není na prvním místě, ale netřeba shánět to nejdražší (cena opět není jediným měřítkem kvality).
Software už je, stejně jako použitá zvukovka nebo obecně audio rozhranní, dost individuální záležitost a silně závisí na technice práce a stylu muziky, která se má na DAW provozovat. Takže kupříkladu elektronické hudbě může víc sedět patternový sekvencer (Fruity Loops třebas), který se naopak u rockových záležitostí, jež jsou provozované na (elektro)akustické nástroje, moc neohřeje; zde se naopak pořádně využije vícestopý audio/MIDI sekvencer (styl práce víceméně shodný se standardním záznamem do stop pásu – analogicky řečeno).

Kombinace s MIDI stopami se pak může hodit při paralelním nahrávání třeba kláves, kdy lze zdrojová MIDI data při mixu využít buď k úpravě nedokonalostí či k výměně zvuku kláves (což se v audio oblasti udělat nedá). Sečteno a podtrženo, každý SW má svoje specifika a to nejen svou koncepcí, ale také vlastním GUI (grafické uživatelské rozhraní). Z toho plyne třeba obecně známý fakt, že někomu se líbí Cubase, jiný zásadně pracuje v Logic Audio a část zbytku zásadně nedá dopustit na Pro Tools. Ostatní se jim jen smějí s tím, že Fruity Loops rulezz a nic jiného. Tak to vidíte.... Jak z toho ven: prakticky všechny SW produkty mají demoverze ke stažení, případně odlehčené verze přiložené třeba ke zvukovce. Člověk si „to“ může osahat a udělat si obrázek sám a o to tu primárně jde. Několik tipů tu již zaznělo, tak jen přihodím ještě Reaper (shareware audio/MIDI sekvencer šlapající výrazně na paty komerční konkuranci – a to zdaleka nejen cenou, ale hlavně svými možnostmi) a Reason (modulárně uzavřený SW, který obsahuje vše potřebné pro práci – ale nedá se nijak rozšiřovat cestou jiných standardů, například VST či RTAS).
Odbočka – standardy plug-in
Prakticky každý DAW umožňuje použití tzv. plug-in neboli „zásuvných modulů“. Jedná se o samostatné části software, jež ke svému životu potřebují hostitelskou aplikaci. Podle platformy a / nebo výrobce akceptuje tato hostitelská aplikace jeden či více standardů plug-in, které jsou:
- VST
Standard uvedený firmou Steinberg značící „Virtual Studio Technology“. Plug-in moduly jsou obvykle ve formě DLL souborů, které stačí nakopírovat do sdílené (dnes už i jakékoli) složky s ostatními plug-iny a po restartu DAW jsou k dispozici. V duchu tohoto standardu najdete nejen efekty, ale i nástroje, které se označují „VSTi“ – VST instrument. Máte tak přístup k různým druhům syntezátorů, bicích automatů apod., takže si můžete rozšířit i svůj nástrojový park. Díky širokému zpřístupnění vývojového prostředí (SDK) je na internetu přehršel VST efektů i VSTi zdarma, ale jako negativum z toho plyne možná nestabilita DAW díky ne-až-tak-dobře zpracovanému modulu (holt každá mince má dvě strany).
- DirectX
Ne moc rozšířený standard, který nabízelo jen pár firem (namátkou WAVES či dB AudioWare). Odlišnost od VST je ta, že DirectX moduly jsou k dispozici prakticky v každém DAW, jež DirectX rozhranní podporuje (což je skoro každý), není nutný žádný adaptér (jako například existoval pro Cakewalk: „VST Bridge“ pro VST moduly) a občas byla zaznamenávána horší funkčnost v rámci automatizace nebo dálkového řízení (Remote Control).
- RTAS
Standard uvedený firmou Digidesign značící „Real-Time AudioSuite“. Plug-in moduly využívané prakticky výhradně platformou Pro Tools, takže asi netřeba se o nich více rozepisovat; víceméně bych je popisně připodobnil k VST. Díky „nerozdrobenosti“ mimo Pro Tools nabídnou větší „soudržnost“ s domovským systémem (viz nedostatek u VST).


Poslech & akustika
Asi jedny z nejdůležitějších součástí celého řetězce. Zpracovat zvukově se dá cokoli, ale je potřeba slyšet; není možné tvarovat například prostor nahrávky na poslechu v místnosti, kde se všechno rozléhá s mnohonásobnou odezvou. Bohužel to je stále ve spoustě případů hodně opomíjená oblast, tak u ní rovnou začneme.
1) Akustika místnosti
Každý, kdo chce vážněji s nahráváním/mícháním hudby pracovat, by si měl správně navrhnout a upravit prostor, kde se bude veškerá (nebo velká většina) činnost odehrávat. Není záměrem vytvořit zcela „mrtvou komoru“, to na poslech není úplně nejvhodnější, ale přizpůsobit místnost tak, aby si zvukově nevymýšlela (zesilování/zeslabování některých frekvencí) a byla pokud možno vyrovnaná a co nejpřirozenější. Na toto téma existuje nespočet článků na internetu i odborné literatury, výpočtových vzorečků a tak dále – a samozřejmě tu jsou i odborníci a specializované firmy, na které neškodí se obrátit třeba s dotazem. Nebudu se tady zaplétat do přílišných podrobností a zastavím se u pár bodů alespoň stručně:
- základní měření: provedete nejlépe pomocí měřícího mikrofonu (s výhodou se dá použít produkt firmy Behringer), ale v zásadě postačí jakýkoli mikrofon s kulovou charakteristikou, u kterého máte zakreslen jeho frekvenční průběh.
- měřit se dá buď na různých typech šumu (bílý, růžový) nebo pomocí „sweep“ (postupná změna frekvencí ve stanoveném rozsahu, čili 20 Hz – 20 kHz).
- mikrofon se umisťuje do poslechového místa (to je snad logické, ale neuškodí připomenout).
- program, ve kterém toto všechno můžete provést, je například RMAA
- ve finále není na škodu změřit si odezvu místnosti na impuls (metoda RT60, čili čas poklesu úrovně signálu na -60 dB)
- do rohů se umisťují basové pasti, na stěny a strop pak absorbéry nebo absorbéry s difuzí – dle potřeby.
2) Poslech
Jako základ poslechu se používají tzv. „monitory“, což jsou speciální reprobedny (aktivní či pasivní) zkonstruované tak, aby samy o sobě měly co nejvyrovnanější frekvenční průběh. Asi nejčastější jsou tzv. NEAR-FIELD (poslech z blízkosti – typicky vzdálenost 1-2m) a potom – dovoluje-li to prostor – i tzv. MID-FIELD (poslech z větší vzdálenosti). Asi nejideálnější je samozřejmě kombinace obojího, ale to si spousta lidí nemůže dovolit (rozpočet, velikost prostoru). Zůstaneme tedy raději u near-fieldů :-)
Obrázek
Ze spousty konstrukcí se dají vypíchnout již zmíněné aktivní/pasivní (k pasivním je samozřejmě ještě potřeba zesilovač) a dále potom s umístěním bassreflexu (vpředu/vzadu; dost limitující faktor na umístění monitoru – s bassreflexem dozadu není záhodno dávat monitor blíže jak 50 – 70 cm ke stěně například). Jako u mikrofonů i zde platí „kolik chutí, tolik vůní“, takže v široké škále typů a výrobců není možné 100% objektivní kvalitativní seřazení. Vybírat by se mělo tedy hlavně poslechem, ideálně v podmínkách poslechové místnosti, čili v režii/studiu. Nebývá to obvykle lehce proveditelné, takže samozřejmě postačí poslech v podmínkách prodejny (ty lepší mají udělaný speciální koutek nebo místnost s kompletním nebo skoro kompletním sortimentem monitorů s možností jejich pohodlného přepínání během poslechu a tak i provádění srovnávačky). Rozhodně poslouchat na vámi známém materiálu, který máte naposlouchaný a máte představu, jak by měl hrát. Svůj poslech se každopádně budete muset „naučit“, takže pokud se nacházíte na samém počátku v teoretické rovině shánění, tak můj názor je „na doporučení a názory zkušenějších berte ohled, ale s určitou rezervou; každému se líbí něco trochu jiného“.

K monitorům jsou určitě vhodná sluchátka pro jinou formu poslechu a „chirurgickou“ detailní práci. Asi nejlepší volba jsou otevřené konstrukce, které by měly mít technické předpoklady pro (opět) nejvyrovnanější přednes. Zde není nutné nějak řešit přeslechy (bavíme se o mixu), takže netřeba se jednostranně zaměřovat na uzavřená sluchátka (hlavně ne jen z důvodu „aby to nerušilo okolí“). Ale jako všechno i zde se občas chtě-nechtě musí volit kompromis (právě třeba ten zmíněný přeslech ze sluchátek ven), takže samozřejmě, že ani polo- či zcela uzavřené konstrukce nejsou pro fázi mixu/monitoringu průšvih. Opět se budu opakovat: nejsmysluplnější je vlastní úsudek, a to jak na charakter přednesu, tak i na fyzickou stránku věci. Sluchátka máte v přímém kontaktu s hlavou a ušima a je tedy více než záhodno, aby „seděla jako p***l na hrnec“. Není asi více demotivující, než když vás při práci něco tlačí nebo svědí či po nějaké krátké době začnou třeba bolet uši (otlačení).... Prostě při práci (a nejen studiové) je třeba cítit se fajn, jinak stojí výsledek za houby.
Obrázek
Vlastní nahrávání + routování
Z praxe vidím, že se v mnoha případech nesprávně nahrává a lidi si pak stěžují na problémy, jimž se mohli zcela vyhnout. Ano, řeč je o syndromu „proč mi to hraje jen do levého ucha“.
Opravdový základ je v orientaci – JEDEN VSTUP == JEDNA STOPA. Na základě této skutečnosti nemůžete mít kdykoli při nahrávání problém. Problematika samozřejmě souvisí i s tzv. „routováním“, což bude detailněji rozepsáno v samostatné části (díky podstatně většímu rozsahu). Zde tedy vypíchneme jen naznačenou situaci.

Při nahrávání mikrofonem je potřeba v DAW zvolit MONO stopu; je to celkem logické vzhledem ke skutečnosti uvedené výše. Výjimku bude tvořit stereofonní mikrofon, ale ten bude připojen do dvou vstupů (překvapivě) :-)
MONO stopa je vždy defaultně směrována do L i R kanálů, čili jak při záznamu, tak i při přehrávání bude zvuk uprostřed stereobáze. Aby tomu tak skutečně bylo, je potřeba mít DAW software správně nakonfigurovaný; čili vytvořit pro každý HW vstup zvukovky samostatnou vstupní sběrnici (MONO Input Bus).
Je-li záměrem zaznamenat STEREO zdroj signálu, nakonfigurujte v DAW dva HW vstupy zvukovky do jedné STEREO vstupní sběrnice a pro záznam si vytvoříte jednu STEREO audio stopu. Obě možnosti konfigurace spolu nijak nekolidují (lze mít v DAW nakonfigurováno třeba MONO Input L, MONO Input R, STEREO Input LR – neboli 3 vstupní sběrnice pro dva HW vstupy zvukové karty. DAW nabídne vždy správnou možnost podle typu vytvořené audio stopy. Pro kverulanty: ano, stačila by konfigurace pouze jedné STEREO sběrnice, protože DAW pak nabídne v případě MONO audio stopy L nebo R část z tohoto STEREO páru. Nicméně minimálně pro začátečníky bude výše popsaná podrobnější konfigurace asi přehlednější a srozumitelnější.
Výše naznačené konfigurování je část oboru, kterému se souhrnně říká „routování“ (aneb „vedení signálu odněkud někam“). Jaké máte routovací možnosti určuje HW výbava zvukovky (vstupy, výstupy, DSP), její ovladač (ASIO) a samotný DAW (ale ten do toho mluví takříkajíc nejméně a de-facto zajišťuje jen větší či menší míru ergonomičnosti práce). Na příkladech naznačme a jako start to bude určitě stačit.

- 2 vstupy, 2 výstupy
Prakticky minimální možnosti popsané výše (nahrávání dvou MONO nebo jednoho STEREO zdroje signálu) bez možnosti nezávislého odposlechu (pouze jeden STEREO výstup).

- více vstupů, více výstupů
Výrazně větší možnosti práce – jak co do počtu nástrojů nahrávaných současně (případně „omikrofování“ jednoho nástroje více mikrofony – kytarové kombo, bicí sada apod.), tak co do počtu konfigurovatelných odposlechových cest (lze zpěvákovi či hráčům při jejich performanci namíchat do sluchátek něco jiného než je hlavní mix, případně i nahrubo efektovat, pro zlepšení „feelingu“). Zmíněné možnosti jsou ovlivněné výbavou zvukovky a jejím ovladačem.

- digitální vs. analogové vedení signálu
Podle možností HW lze využít jednu z uvedených možností. V rámci zvukové karty je signál veden vždy digitálně, takže to asi rozebírat nemusíme :-) Co nás tedy zajímá se týká okolí zvukovky.
Analogově se signál běžně vede z mikrofonů (vyjma USB typů) a obvykle i z ostatních HW komponent (preampy, channel-stripy, [multi]efektové krabičky apod.). V drtivé většině se jedná o symetrické vedení (použití konektorů TRS jack a/nebo CANNON).
Odbočka – symetrické vs. nesymetrické vedení
Symetrické vedení má tu výhodu, že je výrazně více odolnější na indukování okolních signálů do užitečného (díky diferenčnímu zpracování – kabelem je veden užitečný signál s polaritou „+“ a současně i s polaritou „-“ a navíc jsou oba stíněny signálovou zemí) a lze ho tak táhnout i na větší vzdálenosti bez nebezpečí nějaké degradace signálu.
Nesymetrické vedení (použití konektorů TS jack či CINCH – ve spotřebitelské sféře) využívá v kabelu pouze „+“ signál, jež je stíněný. Nedoporučuje se tedy pro delší vzdálenosti díky možné degradaci signálu naindukováním čehokoli z vnějšku.

Odbočka – impedance
Dalším důležitým faktorem je IMPEDANCE, protože i tu je třeba dodržovat, chcete-li z audio signálu mít maximální možnou užitnou hodnotu. Standardní vstupy – linkové a mikrofonní – jsou nízkoimpedanční, takže je potřeba do nich zapojovat opět linkové signály (čili běžné výstupy LINE OUT z audio komponent) respektive mikrofony. Nejsou určeny pro přímé připojení nástrojů s pasivními snímači (většina elektrických kytar například).
Takové nástroje je třeba zapojovat do tzv. nástrojových vstupů (INSTRUMENT, HI-Z), které jsou vysokoimpedanční a pro tento účel tedy i navržené. Pokud na tyto skutečnosti nebudete brát ohled, bude audio signál předem degradován hlavně v oblasti vyšších frekvencí, ale i jeho celkový charakter může být více či méně zkreslen (takže se může stát, že jste takhle svojí PRS elektriku ještě hrát neslyšeli – ve smysl „takhle strašně“).


Výše zmíněné externí HW mohou obsahovat i převodníky, které vyúsťují v digitální rozhranní. Obvykle to může být S/PDIF (metalický či optický) nebo ADAT (optický). Nezřídka lze na zařízeních spatřit i digitální rozhranní AES/EBU.
Výhoda digitálního vedení (ať už metalickým či optickým kabelem) oproti analogovému je celkem nasnadě: běžné rušení v okolním prostředí, které může analogový audio signál nějak degradovat, se u digitálního vedení neprojeví (exaktně řečeno „tok jedniček a nul nelze narušit nějakým analogovým signálem, což vlastně rušení je“). Samozřejmě i zde lze narazit na nějaké problémy, ale rozhodně ne tak běžné, jako u analogového vedení. Obecně lze tedy doporučit využití digitálních přenosů než analogových (jsou-li k dispozici příslušné možnosti).

Takže to bychom měli HW zapojení, nastavení routování a co dál? No přece signálové úrovně :-) Ano, samotné zapojení komponent do funkčního řetězce nestačí, ještě je třeba nastavit správné zesílení na vstupní straně před zvukovkou (přesněji před A/D převodníkem) tak, aby tento byl optimálně vybuzen a mohl tak převést analogový signál na digitální v maximálně možné kvalitě, s patřičným odstupem od šumu a hlavně NEZKRESLENĚ! Ano, u digitální technologie je „práh citlivosti“ na zkreslení výrazně menší než u analogové.
Osobně považuji za optimální nastavení okolo -4 dB(FS) na vstupu A/D převodníku pro největší špičky signálu (úder bubnu, nejsilnější pasáž zpěvu apod.). Je tam drobná rezerva (okolo těch 4 dB) v signálu, aniž by byl A/D převodník přebuzen a výborný je pak i odstup signál/šum. Samozřejmě lze si rezervu (tzv. „headroom“) udělat větší – u některých zařízení se třeba nedostanete výš jak -6 dB(FS), ale to je drobnost; podstatné je to hlídání digitální „0“ (čili 0 dB[FS]). Proč někde používám k „dB“ ještě ten dodatek „FS“? „FS“ označuje „Full Scale“, čili maximální rozsah. „dB“ sám o sobě je pouhopouhou poměrnou jednotkou a díky rozdílnému značení stupnic (ne všude musí končit údajem „0 dB“) chci tím „FS“ naznačit, kdy je třeba brát v úvahu maximální rozsah. Všude jinde to jsou prostě údaje o úrovni v dB bez vazby na maximální rozsah (všimněte si, že v mixérech DAW například nemáte stupnice do 0 dB, ale třeba do +6 dB a kromě Master sběrnice můžete jít „přes nulu“ a signál není zkreslen). Nastavení vstupu provádíte obvykle praktickým zahráním/zazpíváním nějaké nejsilnější pasáže a je potřeba ho stále hlídat při natáčení, protože se muzikanti i zpěváci mohou (a umí!) více rozvášnit při vlastní akci než při zkoušení „na ucho“. Ale od toho jste tady vy, zvukaři-vedoucí nahrávání, abyste si způsob přípravy a požadované spolupráce s umělci definovali a kontrolovali podle svých zvyklostí a možností.

Jo a nezapomeňte na to, že přebuzení vstupu vám obvykle DAW nijak neukáže; je potřeba si hlídat buď LED ukazatele (obvykle označované jako „PEAK“ nebo „CLIP“) na zvukovce/preampu/… či mít otevřen Mixer zvukové karty a úrovně kontrolovat v něm!
Tím by bylo asi celé povídání možno zakončit a pro snadnější orientaci uděláme krátké shrnutí v závěrečné kapitole

Na co nezapomenout:
Ve stručnosti všechny potřebné kroky/pomůcky pro úspěšné nahrávání:
• vhodná místnost: buď maximálně akusticky upravená pro pozdější dodávání efektů (dost špatně se efektuje signál, kde je slyšet dozvuk z chodby nebo silně zvýrazněná nějaká frekvence díky odrazu od jediného okna v místnosti).
• vhodný mikrofon: zkušenější už budou mít své tipy po prvním poslechu nástroje/zpěváka, méně zkušenější budou prostě více zkoušet, případně si budou muset vystačit s tím, co mají. Nezapomínejte ale, že skoro vše se dá půjčit – třeba máte ve svém okolí někoho podobně „postiženého“, který má buď více mikrofonů, nebo alespoň jiné, než máte vy. Věřte – vhodný mikrofon znamená, že do digitální podoby přenesete ten který analogový signál podstatně věrněji a s potřebou méně úprav (hlavně pomocí EQ) při následném mixu!
• vhodné umístění mikrofonu: opět zkušenější už budou mít své ověřené postupy a umístění, ale i tak není třeba se uzavírat experimentování – zvláště netlačí-li čas. Pokud je dost vstupů, můžete kromě standarní instalace nabrat i třeba 1-2 jiné cesty (jiné umístění, jiný mikrofon apod.) zároveň, takže se při natáčení zbytečně nezdržujete a až při mixu se můžete rozhodnout pro eventuelní použití těch „jiných“ náběrů spolu (nebo místo) s těmi prověřenými.
• kvalitní kabeláž + konektory: specielně platí pro tu analogovou (viz kapitola o vedení signálu). Pokud se vám k signálu přimíchá nějaký okolní bordel, buďte si jisti, že se do nahrávané audio stopy dostane a nebudete-li dostatečně důslední při kontrolním poslechu během natáčení, můžete být ve fázi míchání dost nepříjemně překvapeni (bez jednoduché možnosti nápravy).
• nastavení správné vstupní úrovně: signál NESMÍ (!!) přebudit A/D převodník (=nežádoucí zkreslení) a ani by neměl být příliš slabý (=větší podíl šumu v nahrávce, negativně se pak projeví obzvláště při dynamickém zpracovávání – kompresory apod.).
• správná konfigurace na straně DAW: měla by být ale samozřejmostí, takže jen připomínám nahrávání MONO signálů (neefektovaná kytara, zpěv, …) do MONO stopy, nahrávání efektovaných (ano – třeba modulační efekty mohou být stereo) signálů do STEREO stop. Důležité je to hlavně v tom druhém případě (MONO se ze STEREO stopy dá udělat lehce, ale obráceně to tak lehce v některých případech nejde; byla by ztracena část informace)!
• pohoda při natáčení: jinak to celé ani nemůže fungovat. Podmínkou je 100% znalost vaší techniky a DAW (aby se půl hodiny neřešil nějaký banální problém typu „ale já se furt v těch sluchátkách neslyším…“ nebo „ještě včera mi to nahrávalo, když jsem basu připojil do týhle díry…“…nedělá to jednak dobrý dojem na muzikanty/zpěváky a jednak to prostě narušuje tu atmosféru) a na druhé straně by i hudebníci/zpěváci měli být připravení, protože ve studiu děsně vyniknou hlavně ty chyby. Takže třeba kytarista může propadnout fenoménu „naprosto bezchybný záběr“ a finálních 8 tónů refrénu hraje už třeba na potřinácté…..neříkám, že preciznost by si měla vzít dovolenou, ale obě strany by měly umět poznat a správně vyhodnotit, co je pořád ještě oprava chyby a co už určité „hnidopišství“, případně neschopnost určitou pasáž zahrát/zazpívat. Něco se dá opravit třeba střihem při míchání, ale něco je potřeba buď zkousnout, případně nahrát jindy (po lepším nacvičení).
• trénink, trénink, trénink: z nikoho se nestane odborník přes noc a ani zvukařem se člověk nestane v okamžiku, kdy si svojí zvukovou kartu poprvé zapojí do jakýchsi monitorů a pustí si z Winampu svojí oblíbenou rockovou „pecku“. Je nutné si uvědomit, že za vším jsou týdny, měsíce a léta dřiny zapojovací, konfigurovací, míchací a vůbec kreativistické. Monitory musíte mít naposlouchané, abyste věděli, co s tím kterým nástrojem po zvukové stránce v mixu provádět, aby neztratil na svém charakteru a měl ve skladbě svoje místo. Musíte znát funkční principy různých typů efektů, jakým způsobem ovlivňují charakter audio signálu. Musíte umět technicky pracovat s digitálním signálem (ano – i stříhat je potřeba správně, byť to ve většině případů kontroluje sám DAW pomocí „snap to zero crossing“), mít přehled v aranžmá, verzích…..a je toho prostě spousta. To všechno je postupný proces, takže trpělivost a hlavně chuť k dílu a vstřebávat i novinky z oblasti. Výborné je třeba udělat si (nebo i poprosit o dodání) třeba krátkého úseku nabraných bicích a zkoušet si aplikovat efekty, zpracovávat si tu ukázku a snažit se vnímat ty různé výsledky pro různá nastavení u dílčích stop. V daném případě nemáte cílovou „vizi“, takže jde třeba o to slyšet rozdíly v kompresi kopáku při různých hodnotách Attack času……nebo ovlivnění zvuku pomocí EQ („tělo“, „tečka“, …). A tohle hraní si je prostě na celé té věci moc fajn!

Závěr
Doufáme, že tento poněkud obtloustlý a těmi léty psaní nabobtnalý materiál osvětlí většinu věcí všem začátečníkům, kteří by to chtěli zkusit s nahráváním a zpracováváním hudby poněkud vážněji. Věřte, že to není jednoduchá cesta a už vůbec ne na jeden víkend. Pokud tomu ale propadnete, určitě si nebudete nikdy stěžovat na přemíru volného času – spíše to dopadne naopak. Vím, o čem mluvím……

Článek jsme psali spolu s Ivanem (aivn86) a za korekturu a podnětné připomínky děkujeme oba Lukášovi (Nero) :!:
Obrázek
Skype: studio_kappka
home recording: Cubase VST/32 5.2 & C7, WaveLab 4 & 6/7
Dynaudio BM6 + A500, Yamaha DSP Factory, Yamaha MOTIF ES 8
Uživatelský avatar
pavlii
Moderátor
 
Příspěvky: 5369
Registrován: 2.04.2009 11:47
Bydliště: Hostivice

Re: FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Příspěvekod Nero » 11.02.2013 21:31

Snad pavliimu nebude vadit, když pod článek dohodím dva linky na články z Muzikusu na podobné téma...

http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-cla ... unor~2013/
http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-cla ... unor~2013/
"Náš problém není v tom, že toho víme málo. Náš problém je, že mnoho z toho, co víme, není pravda."

PetrPeter 1975 - 2008
Uživatelský avatar
Nero
Site Admin
 
Příspěvky: 29456
Registrován: 15.07.2007 13:21
Bydliště: Brno

Re: FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Příspěvekod pavlii » 11.02.2013 22:39

:-) určitě bez problémů - každý zdroj podobných informací pro začátečníky se hodí.

P.
Obrázek
Skype: studio_kappka
home recording: Cubase VST/32 5.2 & C7, WaveLab 4 & 6/7
Dynaudio BM6 + A500, Yamaha DSP Factory, Yamaha MOTIF ES 8
Uživatelský avatar
pavlii
Moderátor
 
Příspěvky: 5369
Registrován: 2.04.2009 11:47
Bydliště: Hostivice

Re: FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Příspěvekod Amorph » 12.02.2013 10:12

Diky!
Amorph
 
Příspěvky: 285
Registrován: 18.07.2010 22:57

Re: FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Příspěvekod stajpik » 12.02.2013 10:36

Amen! Paráda :)
Uživatelský avatar
stajpik
 
Příspěvky: 58
Registrován: 5.01.2009 11:39
Bydliště: Pardubice

Re: FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Příspěvekod harmony36 » 7.04.2013 11:37

To je "famózní" megačlánek. Je užasné, že se Pavlii tak angažuje na tomto fóru. Četl jsem ho snad hodinu a kuriózně mi přineslo absolutně nejdůležitější info pár slovíček a to ještě jen tak mimochodem v závorce.
...že si zvukovka nebude s aktuálním FW řadičem rozumět.To samozřejmě vede ke snížení stability a v extrémním případě i k nepoužitelnosti zvukovky (neustálé praskání v signálu, náhodné odpojování od FW řadiče apod.)
A to se mi přesně děje. Praskání/lupání (ať mám buffer jakýkoli) a hlavně samovolné odpojování zvukovky přes FW! To jsou info, které bych se těžko asi jen tak někde dozvěděl a člověk by se s tím trápil kdoví jak dlouho. Pavlii, jste borec. :D
Uživatelský avatar
harmony36
 
Příspěvky: 5
Registrován: 7.04.2013 11:09
Bydliště: Rychnov nad Kněžnou

Re: FAQ - Základní výbava pro domácí nahrávání

Příspěvekod pavlii » 7.04.2013 18:13

Ale ale - já děkuji za poklonu, ale na konci článku je jasně viditelné, že tohle není zcela jen moje práce 8)

Nicméně je jen dobře, že si naše články zde najdou svoje čtenáře a přinesou jim užitek - proto to také koneckonců děláme :-)

P.
Obrázek
Skype: studio_kappka
home recording: Cubase VST/32 5.2 & C7, WaveLab 4 & 6/7
Dynaudio BM6 + A500, Yamaha DSP Factory, Yamaha MOTIF ES 8
Uživatelský avatar
pavlii
Moderátor
 
Příspěvky: 5369
Registrován: 2.04.2009 11:47
Bydliště: Hostivice


Zpět na Studio a recording

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

TOPlist