Tonda píše:Nemusí.
Právě mi dohrálo čerstvě koupený CD - John Littlejohn, zapomenutý chicagský kytarista (oblíbenec Buddy Guye), poslední věc je celá jen v Ečku - asi zapoměl na ty pravidla
To samý Howlin Wolf - Wang Dang Doodle.. jen tónina, žádná sub- ani dominanta.. a jaký je to blues.
I ten Clapton, abych byl on topic , udělal to samý - Little Rachel (na There´s One in Every Crowd), groove v E od začátku do konce..
a našlo by se toho mnohem víc.
Robert Pete Williams -prakticky všechno, ale to byl vůbec samorost
John Lee Hooker - když s ním hrála (jakákpoli) kapela, tak trpěla, protože nikdy nevěděli přesně kdy přijde změna.. Taky proto nejlepší jsou jeho sólo věci, kde se s ním nemusí nikdo scházet.
Fred McDowell - prakticky jenom když hrál převzatý věci tak jsou to "dvanáctky" a to ještě většinou upravený aspoň zčásti "mimo meze"..
Prostě - v nějakým dodržování struktury a harmonie to není.
Jak na toto téma řekl v jednom interview Jimmy Page: " .. blues can be anything, really "
Ty meze a pravidla - to se tak učesalo aby to bylo pro široký (bílý) publikum stravitelnější - a prodejnější.
V podstatě z komerčních důvodů.
Když zahraji na rozladěnou kytaru absolutně neladící akordy bez jakýchkoli pravidel, ale budu se u toho cítit jako bohové na Olympu a prožívat to jako bych rodil.... Bude to blues?
A takových případů by se nalezlo tuny... I hoper, který si svůj "track" totálně vychutnává není bluesman...
Říkej si co chceš, ale blues není jen o pocitech, ale i o nějakých postupech. Nemusím být teoretik a vyjmenovat je. Ale snad sám uznáš, že něco zní jako blues a něco jiného prostě blues není...
)
