Gary Moore je jedním z mých kytarových hrdinů na které sice v mém přehrávači již sedá pomyslný prach, nicméně v úctě ho stále chovám. Jeho metalové období je zajímavé, ale hluboce mě ve spoustě skladeb iritují dobové klávesy. Avšak klasiky jako Over the Hills and Far Away, Out in the Fields nebo Wishing Well jsou špica.
Co se jeho bluesové konverze týče, tak těžko něco vytýkat. Překrásný a sebejistý feeling, propracované aranže, metalové postupy rozrážející klasickou dvanáctku... Ano, tohle můžu a klidně několikrát po sobě.
Kromě nyní již klasických desek Still Got the Blues a After Hours vřele doporučuji velice povedenou Back to the Blues z roku 2001. Jen ke zmiňované skladbě The Prophet - tam mi přijde, že už Gary poněkud vykrádá sebe sama, ale proti gustu.
Snad jen škoda, že se od něj asi už žádné zásadnější desky, kterou by překročil svůj stín a ukázal, že je v něm ještě hodně tvůrčího ducha, nedočkám.
Každopádně do první dvacítky mých kytaristů určitě patří
