B) Elektrické kytary
U těchto nástrojů je situace mnohem složitější, musí se totiž sledovat mnohem více parametrů – typ těla, použité dřevo a konstrukce, osazení snímači, hardwarová výbava. Navíc i rozmanitost jednotlivých modelů je výrazně větší. Jako příprava před dalším čtením by vám možná pomohlo se podívat, na jaké nástroje hrají vaši oblíbení kytaristé. Uděláte si více představu o tom, co je k čemu dobré a co tedy bude dobré i pro vás.
B1) Typ nástroje
Za těch několik dekád, co se vyrábí elektrické kytary, vzniklo mnoho různých typů kytar, některé se uchytily více, některé méně. Některé jsou vhodnější na nějaké styly, další na jiné, ale většina z nich je dosti univerzální. Neplatí zde, že by určitý typ elektrické kytary byl dobrý jen na něco a na nic jiného se nedal použít. Každý typ má ale poměrně specifický tón, který je dán jeho konstrukcí.
Telecaster – vznikl roku 1951 jako dvousnímačová verze Fenderova modelu Esquiere a šlo o první kytaru s plným tělem, která se začala vyrábět opravdu masově. Nejčastěji je osazen snímači v konfiguraci SS, případně SH, objevují se samozřejmě i verze HH a další. Krk je šroubovaný. Tento typ je velmi oblíben v country, popu či punku, znovu se ale objevuje i v jiných stylech. Zvukově typický je pro něj takzvaný „twang“ a posazení spíše do výšek.
Stratocaster – asi nejznámější podoba elektrické kytary, vznikl roku 1953 v dílnách Leo Fendera, jako první kytara na světě nabízela plné tělo s dvojitým výřezem a další vychytávky jako tremolo či 5 polohový přepínač snímačů. Stratocaster je spjat s osazením 3 snímači, a to buď v konfiguraci SSS či HSS, kdy humbucker je u kobylky. Krk je šroubovaný. Typické jsou tři potenciometry, jeden pro hlasitost a dvě tónové clony. Jde o velmi univerzální nástroj, který se dá nalézt v opravdu širokém spektru hudebních stylů, od blues v podstatě až po metal, i když samozřejmě je stavěn spíše na ne tak tvrdé styly, časté je užití právě například v blues, popu, rocku, punku. Zvukově se pohybuje spíše do výšek.
Les Paul – aneb LP, na trh byl uveden roku 1952 firmou Gibson a pojmenován je po svém designéru Lesu Paulovi. Znovu velmi univerzální nástroj, který naleznete snad v jakémkoli hudebním stylu od blues po metal, tedy i v tvrdých odnožích hudby. Je velmi oblíben, a to hlavně díky použití dvou humbuckerů. Jejich ovládání většinou tvoří potenciometry hlasitosti a tónové clony zvlášť pro každý snímač. Znám je svým kulatým hutným zvukem daným mohutným tělem a lepeným krkem.
SG – alias Solid Guitar, další legendární model firmy Gibson, který byl tentokráte představen roku 1961. Znovu je osazen dvěma snímači typu humbucker, krk je též lepený, tělo je užší, jeho zvuk je ale ukřičenější a agresivnější. Oblíben je hlavně mezi rockery, i když se dá najít i v jiných hudebních žánrech.
Superstrat – v současnosti jedna z nejoblíbenějších podob elektrických kytar, která nabízí různé podoby, jež ale všechny vychází z modelu stratocaster. Oproti němu jsou ale určeny zejména na tvrdší hudbu, mají modernější design, jiné zvukové vlastnosti a odlišný hardware. Přestože jejich určení je spíše na tvrdší hudbu, jde o nástroje velmi univerzální a často je najdete v rukou kytarových virtuozů. Tyto kytary jsou typické například pro značky jako Ibanez, Jackson či ESP, mezi největší legendy patří třeba řada RG od Ibanez.
PRS – všechny kytary tohoto typu jsou vlastně kopiemi kytar značky Paul Reed Smith. Tyto nástroje patří mezi velmi všestranné, často se říká, že jsou na půl cesty mezi stratocasterem a les paulem. Byť Paul Reed Smith nabízí širší nabídku modelů, kytarou typu PRS se předpokládá nástroj s dvěma humbuckery a tělem s dvojitým výřezem.
Kytary lubové – tyto kytary jsou vlastně prvními elektrickými kytarami, které vznikly, a to elektrifikací kytar akustických a úpravou jejich těla. Jde tedy o nástroje s dutým tělem, dle čehož taky znějí, krky jsou většinou lepené. Oblíbené jsou hlavně mezi jazzmany, ale užívají se i v jiných stylech.
Kytary pololubové – často se udává, že pololubovky jsou lubovky, které jsou jen nižší. To ale není přesná informace, protože skutečný rozdíl mezi lubovou a pololubovou kytarou spočívá v zabudování masivního centrálního bloku dřeva. To se samozřejmě projevuje na zvukovém projevu, avšak hlavní důvod jeho použití je potlačení zpětné vazby, na kterou jsou lubové kytary velmi náchylné. Tento kytar je zase používán v poměrně širokém spektru hudebních stylů.
Kytary vícestrunné a barytonové – mezi jednotlivými kytarami existují i modely s více strunami. Mezi elektrikami se dá hovořit krom kytar dvanáctistrunných i o kytarách sedmistrunných, osmistrunných či dokonce desetistrunných, což je již docela rarita. Nejběžněji se setkáte s kytarami, co mají 7 strun, a ty od klasických šestistrunných odlišuje nejhlubší struna laděná na H. Též existují kytary barytonové, které jsou též laděny od H, ale mají „jen“ šest strun. U nich je ale prodloužena menzura, tedy délka strun.
Existuje samozřejmě i mnoho dalších typů kytar, jmenujme například Fenderovy Mustangy, Jaguary či Jazzmastery, Gibsonovy Firebirdy, Explorery nebo Flying V, naleznete i různé modely od rozličných výrobců, které ani není možné nikterak zaškatulkovat. Většinou se pak používá označení „offsetové kytary“, čili kytary s nesymetrickým tělem.
B2) Konstrukce a použitá dřeva
Nejdříve o konstrukci všeobecně. I elektrické kytary se dají rozdělit na
laminované a masivní, problém je ale v tom, že někteří výrobci u levnějších modelů schválně zamlčují, zda je tělo nástroje masivní či překližkové. Bohužel na pohled to není zrovna znatelně rozpoznat. Samozřejmě platí to, že masiv je výrazně lepší.
Pokud jde o samotný způsob konstrukce elektrické kytary, tak ta se sestává s
těla, ve kterém jsou zabudovány
snímače a elektronika, a k němu je přidělán
krk. Tělo se může skládat z jednoho typu dřeva, nebo se kombinují dva typy – na samotné tělo se přilepí deska, takzvaný
top. Kombinace dvou dřev pak zapříčiňuje jiné akustické vlastnosti kytary plus působí efektně z hlediska designu. Krk může být z jednoho či více typů dřeva (většinou dvou), z jednoho či více kusů (třeba i 7). K tělu může přichytit třemi způsoby –
přišroubovat,
přilepit či se udělá jako
průchozí. U prvních dvou způsobů se v těle vyfrézuje lože, do kterého je krk vložen a následně buď přilepen, či přišroubován. Průchozí krk prochází opravdu skrz celé tělo, to je totiž rozděleno na dvě části, křídla, která jsou ke krku z každé strany přilepena.
Šroubovaný krk
Lepený krk
Krk skrze tělo
Velmi časté jsou diskuze o tom, jaký typ uchycení krku je nejlepší. Odpověď zní – ani jedna. Každá má specifický feeling a zvuk a svoje plusy a mínusy. Běžná je fáma, že průchozí krk má nejdelší sustain a šroubovaný nejkratší, nicméně není to zcela přesné, navíc zase záleží na spoustě dalších faktorů (například uchycení strun). Dá se říct, že průchozí krk má opravdu o něco lepší sustain, ale rozdíl mezi šroubovaným a lepeným je zanedbatelný, či zde spíše žádný není. Pokud je krk přichycen kvalitně, nesejde na tom, jaký systém je použit. Na druhou stranu je třeba přiznat, že u levných kytar převládají krky šroubované, i kterých je uchycení pěkně odfláklé. Nicméně zkušenější kytarista si umí poradit a napravit to.
Na elektrické kytary se také používá velké množství odlišných dřev. Na těla jsou oblíbené například
olše či
jasan (např. stratocastery, dřevo spíše do výšek),
mahagon (např. LP, SG, PRS, superstraty, dřevo do nižších středů a basů),
bahenní jasan (např. superstraty, dřevo do basů a výšek),
lípa (např. superstraty, znovu hlavně do basů) a další. Na topy se nejčastěji používá
javor, ať už obyčejný fládrovaný nebo obláčkový (např. LP, PRS, superstraty, v kombinaci s mahagonem a podobnými dřevy projasňuje zvuk – přidává výšky). Krky se nejčastěji používají
javorové,
mahagonové, kombinace
javoru a ořechu a další. U kvalitního nástroje se každá jeho část podílí na zvuku, takže i tyto záležitosti mají vliv.
Na závěr této části bych se zmínil o tom, že každá kytara má trochu jiné parametry. Ty nejsou dány jen tvarem těla, ale i dalšími drobnostmi. V zásadě jde o
menzuru (tj. délka aktivně se chvějící struny, nejčastěji se používá 628, 635 či 648 mm, čím je delší, tím je struna napjatější, tvrdší a lépe se tak třeba pracuje s podladěním),
profil krku (Fender udává označení podle písmen, Gibson podle roků výroby, ostatní pomocí slov, krk může být tlustý a kulatý, nebo tenký a plochý, každému sedne do ruky něco jiného) a pak parametry jako šířka nultého pražce nebo
rádius hmatníku, které ale netřeba více rozebírat.
Profily krků
Rádius hmatníku
B3) Snímače
Zde si dovolím odkázat se na svůj starší článek o snímačích, kde si o nich můžete přečíst to základní a i něco navíc.
snimace-hardware-prislusenstvi-udrzba/t ... t7031.html
U elektrických kytar v zásadě ale řešíme dilema, jestli
single coil, nebo humbucker, případně v jaké konfiguraci. Nelze říct, co je správně, a co špatně. Každý snímač má svůj zvuk a nelze tím druhým nahradit. Obecně lze ale říct, že pokud plánujete hrát s vyšším zkreslením, humbucker se vám bude hodit. Pozor ale – fáma, že se single coilem je zkreslení na nic, je nesmysl. Zvuk single coilu zní na zkreslení velmi zajímavě, ale přece jen v určitých mezích.
Další často řešenou otázkou je, zda-li klasické
pasivní, nebo aktivní snímače. Jejich odlišnost je stručně popsána ve výše zmíněném článku, teď spíše prakticky – aktivní snímače mají silnější signál, z toho důvodu je signál méně náchylný vůči nežádoucím změnám a různým ruchům, též snadněji vybudí zesilovač a vypomůže tak k silnějšímu zkreslení (znatelné hlavně u lampových aparatur). Proto jde o systém, který je využíván zejména v tvrdších hudebních stylech, kde se klade důraz na zkreslený zvuk. Daní je ovšem jakási zvuková neutrálnost, sterilita či nebarevnost v porovnání s pasivními snímači. Zde znovu platí, že jde o věc silně subjektivní a rozhodně nelze říct, co je pro koho lepší.
Poslední zmínka o dělení snímačů. Setkáte se s označeními
„stock“ nebo
„designed“. Stock jsou snímače, které jsou ty nejobyčejnější většinou méně kvalitní, osazované na kytary v továrně, jejich výrobci jsou přímo výrobci kytar. Designed snímače jsou snímače takové, které se vyrábí dle podkladů známé firmy vyrábějící snímače, ale v továrnách výrobce kytar. To znamená, že třeba Seymour Duncan Designed jsou snímače vyráběné podle návodu SD, ale v továrně například Ibanez, Jackson, ESP-LTD, Cort či jiné. Tyto snímače nedosahují kvalit snímačů originálních, ale většinou jsou lepší než stock snímače.
B4) Hardware
V tomto okamžiku asi nemá smysl se pozastavovat nad kvalitami ladících mechanik či materiálem nultého pražce a podobných detailech. Pokročilý se vyzná, začátečník podle toho vybírat tolik nebude a pokud by chtěl, tak si najde víc informací na fóru. Zastavil bych se nad jinými prvky.
První z nich probereme rychleji – jde o
počet pražců a jejich typ, což je vlastně určení tloušťky pražcového drátu. Na elektrické kytaře nejčastěji naleznete
21, 22 nebo 24 pražců. 24 odpovídá tomu, že na jedné struně máte kompletně tóny dvou oktáv, u 22 je tedy o tón méně, u 21 o 3 půltóny. Neplatí ale, že čím víc pražců, tím lepší kytara. Je ale pravda, že sólující hráči často využijí kompletní dvouoktávový krk, nicméně pokud jsou šikovní, dokážou se bez nějakého toho půltónu obejít. Pražcový drát se nejčastěji dělí do kategorií
Small, Medium, Large / Jumbo, Extra Jumbo. Znovu neplatí to, že čím větší, tím lepší, zde obzvlášť nutno počítat se zcela subjektivním pocitem z hraní, každému sedne něco jiného. Nejčastěji se používají Medium pražce (třeba většina stratocasterů nebo telecasterů), či pražce Jumbo / Extra Jumbo (kupříkladu LP, superstraty, PRS), Small se někdy označují jako Vintage Style a používají se opravdu na vintage kytarách.
Rozměry pražců
Druhou, a to poměrně důležitou otázkou, je systém uchycení strun. To je na jedné straně jasné – na hlavici jsou ladící mechaniky. Na druhé straně můžeme ale nalézt pestřejší paletu hardware. Struny můžeme uchytit přes pevnou
kobylku, či v
tremolu (což není fakticky přesný název, mělo by se používat slovo vibrato). U kobylky jsou struny prostě uchyceny a nelze s nimi dále nic vymýšlet. Existují samozřejmě různé způsoby uchycení strun – buď přímo v kobylce, nebo ve stoptailu, případně skrze tělo.
Struník
Uchycení v kobylce
Struny skrze tělo
U uchycení v tremolu lze více pracovat s tónem, protože tremolem lze hýbat a tak měnit výšku tónu. Tremola lze rozdělit na tremola
jednozvratná (například Stratocaster či některé superstraty, tón lze jen podladit), či
dvojzvratná (například některé superstraty, tón lze podladit i nadladit). Dají se nalézt různé systémy tremol, od vintage Bigsby vibrata umožňující jen velmi lehké vibrato až po moderní Floyd Rose tremola, nimiž není problém s tónem hýbnout o tercii či kvartu.
Vintage tremolo - jednozvratné (Fender)
Bigsby vibrato
Dvojzvratné tremolo (Floyd Rose)
Systémy uchycení strun nejsou podstatné jen proto, co s nimi lze dělat či jak mění parametry zvuku (pevná kobylka má nejlepší sustain, u tremol se snižuje, je to dáno tím, jak se přenáší vibrace strun do těla). Podstatným faktem je to, jak se s nimi pak manipuluje a jak ovlivňují údržbu nástroje.
Pevné kobylky jsou v tomhle ohledu nejvíce user-friendly – všechny úkony od ladění přes veškeré seřizování až po výměnu strun probíhají zcela standardně a není s nimi žádný problém. Velmi podobně jsou na tom jednozvratná tremola, zde též nenastávají téměř žádné problémy. Hypoteticky se pouze může stát, že by se vám tremolo po použití nevracelo do původní polohy a nástroj zůstal rozladěný, ale to se dá jednoduše vyřešit přitažením pružin tremola. Případně lze tremolo zcela přitáhnout a udělat z něj de facto pevnou kobylku.
Problém ale nastává u
dvojzvratných tremol, zejména u těch typu Floyd Rose, ale i třeba těch subtilnějších á la PRS. Zde musí být tremola pro správnou funkčnost zcela
přesně seřízena, (což není věc zcela lehká a rychlá), jinak budete mít problém s intonací. Komplikací je též to, že tyto systémy neumožňují změny v ladění, pokud přeladíte, rozšteluje se tremolo a vy nebudete ladit. Pokud vám při hraní praskne struna, tak se zase tremolo rozhází a nebudete ladit (některé systémy tento problém řeší, například Ibanez Zero Resistence). Na druhou stranu systémy typu Floyd Rose obsahují i
zámky na nultém pražci a při správném zacházení a seřízení je stabilita intonace velmi dobrá. Pokud tedy vyloženě nevyžadujete kytaru s tímto systémem, je pro začátečníka lepší se jim vyhnout – důvodů je několik: komplikovanější seřizování nástroje, omezení možnosti přeladění, komplikace při praskání strun. Levné nástroje navíc disponují systémy, které kopírují drahá dvojzvratná tremola a jsou nespolehlivé, tím pádem je s nimi opravdu více starostí, než radostí.
Část první - Přípava
Držel bych se výrazu "vintage tremolo", případně doplněného o přívlastek "synchronized", to je totiž název toho kusu hardwaru. Jednozvratné může být jeho nastavení. A původní dvojzvratné seřízení bych nezamlčoval. Ostatně ten typický stratovský zvuk ze starých nahrávek (The Ventures) je daný právě tremolem ve vzduchu. Dále bych možná Bigsbyho zobecnil na vibratový struník, jinak tam chybí to, co mají Jaguary, Mustangy, Mosrity, Jolany 
Prostě jsem na ty páky ujetý... Pravda, málokdo si jako první kytaru pořídí třeba Mosrite, ale Jolany se ještě vyskytují a dost z nich má za kobylkou docela zajímavé věci. Asi budu muset napsat článek o tremolech 
