Název alba: Marbles
Label: Intact Records
Rok vydání: 2004
Tracklist:
Disk 1
1. "The Invisible Man" – 13:37
2. "Marbles I" – 1:42
3. "Genie" – 4:54
4. "Fantastic Place" – 6:12
5. "The Only Unforgivable Thing" – 7:13
6. "Marbles II" – 2:02
7. "Ocean Cloud" – 17:58
Disk 2
1. "Marbles III" – 1:51
2. "The Damage" – 4:35
3. "Don't Hurt Yourself" – 5:48
4. "You're Gone" – 6:25
5. "Angelina" – 7:42
6. "Drilling Holes" – 5:11
7. "Marbles IV" – 1:26
8. "Neverland" – 12:10
Line-up:
* Steve Hogarth – zpěv
* Mark Kelly – klávesy
* Ian Mosley – bicí
* Steve Rothery – kytara
* Pete Trewavas – baskytara
Marillion
Britská prog-rocková kapela Marillion vznikla v roce 1979 v anglickém Aylesbury. Zpočátku se chvíli honosili jménem "Silmarillion" podle známého Tolkienova díla, kvůli právům na tento název byli ale nuceni jméno změnit. Kapela zaznamenala značný úspěch, po devíti letech ji ovšem opustil frontman, známý jako "Fish" - zde se kariéra kapely láme a s příchodem nového frotmana, Steve-a Hogartha nastává "nová éra". Dodnes kapela vydala 16 studiových alb a má pověst kapely s velmi loajálními fanoušky, ke kterým má velmi vřelý vztah.
Marbles je jejich třináctá studiová deska, budu recenzovat deluxe dvojalbum, které bylo vydáno pro fanoušky, kteří si album předobjednali. Zajímavostí je, že v bookletu jsou uvedená všechna jména těchto fandů
Album není koncepční, ovšem texty se místy táhnou témata dětství a dospívání.Skladby:
První album startuje poměrně nekompromisně třináctiminutovým eposem "The Invisible man". Vše začíná poměrně temná elektronika, která podbarvuje Hogarthův emotivní projev. Brzy se přidává i velmi výrazná basa, náhle se ale vše láme, moc přebírají jemné klávesové plochy a kulaté synťákové melodie. K optimistickému zpěvu se brzy přidá i velmi hezký motiv na kytaru. Než se ale stihneme zasnít, nálada opět potemní a v pozadí zazní pár tajemných tónů na cimbál... vždycky mě zamrazí v zádech. Píseň začne gradovat na všech frontách - výrazné bicí, stabilně pulzující basa, občas se z pozadí ozve mučená elektrická kytara, hlas zesiluje, přidávají se klávesové sbory. Steve Hogarth zde ukazuje svou největší devizu - a to vokál překypující emocemi. Viděl jsem živý záznam této části a zůstala mi pusa otevřená. S výkřikem "What can I do?!" se píseň zase zlomí, jakoby se člověk probudil ze zlého snu... Kytara vystřihne vkusné "Gilmourovské" sólo a jemný klavír nás donese k závěrečné gradaci. Bombastické outro!
Následuje "Marbles I", jemná, téměř až kosmicky znějící věc plná klávesových a klavírních hrátek s občas vkusně promlouvající kytarou. Plynule se přeneseme do písně "Genie", která pro mně obsahuje absolutně nejhorší moment alba v podobě rozpačitého úvodu, pro mě zkaženého "náhodně" vloženým refrénovým popěvkem. Sloka je ovšem velmi příjemná, light, obklopená tentokrát výraznější kytarou a atmosféru dokreslujícími klávesami. Nebýt kláves, refrén zní silně mainstream-popově
Po něm zazní ale pasáž s krásně vrstvenými vokály a minimalistické sólo. Vše končí opět onen popíkový refrén. "Fantastic place" začíná velmi jemně, následně se rozjíždí do skoro "Collinsovské" popové pohody, která ovšem rozhodně nepostrádá perfektní orchestraci vrstvení nástrojů! Řekl bych, že je zde slušně slyšet vliv Genesis na britskou progresivní scénu.Skladba v pozdějších fázích dostane slušný drajv, drží se ale stále ve velmi jemných pop-rockových vodách. Neberu to jako nic špatného, ikdyž mnozí by mohli vytknout kýčovitost. vyzdvihnu kytaru - Steve Rothery ukazuje, že umí velmi vkusně dobarvit v těch správných momentech!
"The Only Unforgivable Thing" otvírá vzdušným varhanním intrem, dobarveným téměř "Edgeovskou" kytarou. Celá píseň má ale podle mně rozhodně progresivnější nádech, než předchozí dva kusy. Pozvolna gradující skladbou proplouvá zvolna spolu s melodickou basou, výborně zvládnutá orchestrace!
Výborný klimax písně náleží vpodstatě pouze vokálům, výrazným klávesám a bicím. Vše uzavírají varhany, kruh se uzavírá... Pomalu přecházíme do "Marbles II", která má s prvními "Marbles" společnou výraznou melodii na začátku. Skladbě opět vévodí klavír a klávesové vyhrávky a plochy...
A závěr prvního disku patří pro mě nepochybnému vrcholu celého dvojalba a jedné z mých nejoblíbenějších písní progresivního rocku vůbec - "Ocean Cloud". Vše odstartuje Hogarthův chraplák a už se můžeme nechat unášet hlubokou kytarou na vlnách, které slyšíme v pozadí. Ačkoliv nejsem fanda chorusu, vždy, když to slyším, chci si nějaký koupit
neuvěřitelný zvuk... jeden silný motiv střídá druhý, píseň nabývá na neuvěřitelné kosmické atmosféře... Rothery za kytarou v sólech nepokrytě následuje vzor Davida Gilmoura, což mu osobně pouze schvaluju 
Na sedmnácti minutách je samozřejmě dán široký prostor vývoji skladby. Široké klávesové vrstvy a samply rádia nás přenesou do znatelně tvrdší části písně. Vtipný moment - vždy, když začne Steve Hogarth v tomto momentě zpívat, zní mi to naprosto jako Gilmourův zpěv
Píseň ale zase brzy zklidní a částečně se vrátíme k motivům první části, pouze s trochu pozitivnější atmosférou... a tak dále až k bombastickému závěru odstartovanému bombastickým perfektním kytarovým sólem, kde je dán důraz na každý tón. Na rozsáhlém plátně sedmnácti minut nám Marillion připomínají, že opravdu posloucháme progresivně rockové album. Nemám co vytknout!
Druhé CD pak začíná ponurým klavírním motivem, uvozujícím "Marbles III". Po chvíli se ale nálada láme a stává se příjemně melancholickou.
Musím se přiznat, že vždy, když slyším "The Damage", vybaví se mi Radiohead. Ač je to neuvěřitelné, Marillion tu nastolují podobnou atmosféru, jaká panovala v písních Radiohead z éry "Bends" a "OK Computer". Kytary místy skutečně rockují! Rozhodně nejrozjetější rocková pecka celého dvojalba. Mimochodem se v jedné pasáži vrací i k motivu z "Genie" - kdyby takhle znělo celé "Genie", rozhodně ji mám radši
S úvodem "Don't Hurt Yourself" by si člověk řekl, že jsme se nějak záhadně přenesli do kytarovější části alba
Opravdu - kytary zde dostávají výrazně větší prostor. Opět se zde objevuje kytara se slidem, kterou jsme mohli zaslechnout už v sólech "Ocean Cloud", zde dělá "křoví" doprovodné akustice - svou chytlavostí se písnička hodí i k alternativně zaměřeným táborákům! Další kousek "You're Gone" jakoby vypadl se svým výrazným rytmem ze starších alb projektu No-Man
Dále se ovšem naplno rozjíždí velmi dobrá orchestrace všech nástrojů a píseň opět dostává lehce "Collinsovský" nádech. Jen je možná trochu moc natáhnutá - Marillion s délkou skladeb rozhodně nešetří Na počátku "Angelina" člověk neví, co čekat... ladění rádia je nahrazeno vzdálenými vokály a duem kytara-basa, hrajícím si s velmi uvolněnou najazzlou náladou. Píseň se ale začne vyvíjet náhle úplně jiným směrem - kytaru nahradí klávesové plochy, celková nálada však zlstává velmi uvolněná a pohodová. Dobarvuje ji minimalistická kytara svým krásným čistým zvukem. Kytara si dále vystřihne naprosto parádní vkusné sólíčko, perfektně zapadající do nálady skladby. Odkudsi se dokonce vynoří ženské vokály, které se krásně doplňují s Hogarthovými.
"Drilling Holes" začíná poměrně šokujícími tvrdými elektronickými motivy... jde každopádně o dost nadrajvovanou záležitost, kde se tyto zvláštní sloky střídají s jemnými melancholickými refrény.
Přichází menší zklidnění před bouří v podobě "Marbles IV", která se vrací k původnímu motivu Marbles, který "trojka" opustila, svým pohodovým klavírem a okolo poletující kytarou nastoluje uvolněnou atmosféru.
Proč zklidnění před bouří? přichází totiž velké finále nazvané "Neverland".
Naléhavé vokály s téměř soulovým nádechem jsou zejména v refrénu podpořené mellotronem, klavírem a výraznou elektrickou kytarou. Za srdce beroucí sóla, skvělá, lehce pompézní atmosféra plná vrstvení rozličných zvuků - fantastický konec tohohle povedeného moderního prog alba.
Dojem:
Marbles patří mezi mé progrockové "evergreeny" od první chvíle, kdy jsem ho slyšel
I přes své popovější momenty (nebo možná právě pro ně?) je mi velmi blízké a vždy si ho rád pustím. Hlavně hodně ujíždím na obou Stevech - jak Steve Hogarth tak Steve Rothery jsou pro mě absolutní tahouni celého alba a velmi si pochvaluji jejich přednes a přístup k písním. CD z Hogarthovy éry mám raději, než "Fishoviny", sedí mi jako zpěvák více, a Rothery má styl, kerý je mi velmi blízký, užívám si jeho zvuk a obdivuji vkusnost jeho hraní. Zvukově je album velmi vydařené, možná zbytečně komprimované, ale to je móda. Na čitelnosti zvuku to neubírá a musím uznat, že minimálně ze strany kytary si album zvukově vychutnávám velmi rád.
Jelikož jsem recenzoval deluxe verzi, nemohu kritizovat výběr skladeb, některé mě ale zas tak neberou, jako jiné. CD v této podobě pro mne rozhodně není "dokonalé", ale které taky je, že?
Ukázky (doporučuji ignorovat videa)
The Only Unforgivable Thing
Neverland