Dělaly se, ale odvál je čas. Protože se v současné době na elektriku hraje téměř výhradně trsátkem s bohatým využitím akordů a malým podílem tónů na prázdných strunách. Na hraní prsty je široký a plochý hmatník vhodnější, ale málo klasikářů a folkařů používá jako svůj koncertní nástroj elektriku. Na trsáko, zvláště na strumming, se pochopitelně víc hodí úzký a zakřivený hmatník, proto se objevuje na westernovkách a elektrikách. Ale v počátcích elektrické kytary se ještě počítalo s využitím elektricky zesílené kytary pro klasický styl hraní. Ty upadly v zapomnění, poněvadž kovové struny nejsou pod prsty tak příjemné a stejně neměly moc široké využití, zrovna probíhal obrovský boom jazzu a blues a příbuzných směrů, rodil se rock'n'roll, a každý chtěl hrát to nové, ne nějaké staré věci. Dnes ta myšlenka pokračuje, ale elektromagnetické snímání bylo nahrazeno piezoelektrickým a už se to ani nepovažuje za elektrické kytary, nýbrž byl vytvořen pojem silent kytara.shoooter píše:Kdyby to tak objektivně bylo, dávno by se dělaly elektriky se širokým plochým hmatníkem a každý by na ně hrál
Podle mě máte pravdu oba. Ten užší hmatník je rychlejší a pohodlnější. Ten širší hmatník je rychlejší a pohodlnější. Každý v jiné situaci. To, že většina současných hudebních směrů upřednostňuje úzký hmatník, neznamená, že je lepší na všechno. Aniž bych na to byl zvyklý, když se pokouším o klasiku, hraje se mi lépe na španělku. A když třímilimetrovým trsátkem nutím struny, aby bolestně skučely v blues, dávám přednost úzkému hmatníku.


