Hudební fórum

Taky někdy mívám tenhle syndrom "vyhoření". Holt to chce cvičit a když to zrovna nejde tak jdu na jinou techniku a když ani to nejde tak si holt řeknu dneska holt blbej den a nechám to bejt. Ono je asi celkem často frustrující že člověk na začátku dělal velký pokroky a celkem skoky a teď čim víc umí tim těžší je to zlepšovat. To pilování čistoty je fakt piplačka a taky se teď peru s bendingem (Po skoro 4 letech hraní s učitelem prej nazrál čas teda reprodukovat nějaký to sólo v mym případě Don't Cry od Gn'R). Chce to říct si že to dám a případně najít si nějakou stimulaci co člověka nakopne že má děsnou chuť jít cvičit nějakou tu techniku aby byl taky tak dobrej. Jinak kytaru nezahazuj ono člověk fakt zjistí že aby si moh říct že je dobrej tak to chce čas a já osobně si myslim že si to o sobě budu moct říct tak za nějakejch dalších 5 let

AntaresX9 píše: ...najít si nějakou stimulaci co člověka nakopne že má děsnou chuť jít cvičit ...

máš nějaké tipy?

Dát se dohromady s někým, nehrát sám... a chodit na koncerty. V mém případě víc fungují návštěvy lokálních bluesrockových akcí než Bonamassa a spol., protože tam je ten skok tak velký, že je to spíš demotivace.

Nebo naopak si dát týden, dva od hraní pauzu.

Ale musím říct, že dneska po zkoušce, kde jsme hráli celé Fade to Black a já jsem měl sólo už nikdy nepřestanu hrát na kytaru. Celé jsme to zahráli víceméně bezchybně a celkově jsem z toho vedle ještě teď, ta energie a atmosféra při hraní byla naprosto famózní. Uplně hudební orgasmus

vrablc.v píše:

AntaresX9 píše: ...najít si nějakou stimulaci co člověka nakopne že má děsnou chuť jít cvičit ...

máš nějaké tipy?

Tak u mě je to často že si pustim třeba Loomise, Animals as Leaders, Periphery nebo podobný borce a vždycky mě to nabudí jít si zahrát.