Hudební fórum

Přesně, pokud chceš mít zajímavý sola, je dobrý mít v zásobě spoustu zajímavých frází (můžeš se nějaký naučit třeba v: Marty friedman 99 secret lead guitar phrases) a ty pak správně použít.

ja nevim, mne se treba nezda se ucit fraze... dival jsem se na to a je to v podstate jen cviceni... kdyz clovek cvici stupnice a prstoklady, tak se k takovym "frazim" dostane v podstate jak slepy k houslim...

tak to těžko. Já těm "frázím" říkám licky. A je to asi tak jako kdybys chtěl něco někomu říct a znal jenom abecedu (stupnici). Tak bych chrlil shluky písmen a co z toho. Abys něco zdělil je dobrý znát slova (licky).
Netvrdím, že se musí hrát pořád nějaké naučené odehrané 1:1 ale improvizace podle mě spočívá právě v tom, že pomocí použití a obměny licků jsi schopný zahrát sólo.

A i kdyby jste to nechápali tak jako já tak si vemte třeba jenom nějaký rozklad akordu. To je věc kterou budete chtít zahrát v dané situaci a v podstatě to lick je. Prostě výchozí bod který se člověk pro danou situaci stejně naučí a při hraní může přikrášlit. Se znalostí stupnic samozřejmě ke zdaru.

A John Scofield třeba zase tvrdí, že nic takového, jako zásobu licků kytarista mít nemá, protože pak ho budou lidi na koncertě poslouchat a budou říkat "Hele, už to zase zahrál". Na druhé straně si taky myslím, že znalost stupnic, rozkladů (rozkladů obratů) nikoho improvizovat nenaučí. To je jenom materiál, z něhož lze (a je třeba) vycházet. A pak to začíná: obohacení původní melodie, motivické hraní, schopnost opakování motivů, správné frázování. To jsou všechno věci, které je třeba cvičit zvlášť.
Navíc neexistuje jediný správný způsob, jak improvizovat (a učit se improvizovat). Kdyby ano, improvizovali by všichni přibližně stejně, což naštěstí tak není.
Jedna z nejdůležitějších věcí při improvizaci je podle mého zachování charakteru původní melodie tak, aby posluchač pořád poznal, co se vlastně hraje. Když budu chrlit stupnice, rozklady, naučené licky, tak to možná bude efektní, ale nevím, jestli to bude někoho bavit poslouchat.

pjung píše:A John Scofield třeba zase tvrdí, že nic takového, jako zásobu licků kytarista mít nemá, protože pak ho budou lidi na koncertě poslouchat a budou říkat "Hele, už to zase zahrál". Na druhé straně si taky myslím, že znalost stupnic, rozkladů (rozkladů obratů) nikoho improvizovat nenaučí. To je jenom materiál, z něhož lze (a je třeba) vycházet. A pak to začíná: obohacení původní melodie, motivické hraní, schopnost opakování motivů, správné frázování. To jsou všechno věci, které je třeba cvičit zvlášť.
Navíc neexistuje jediný správný způsob, jak improvizovat (a učit se improvizovat). Kdyby ano, improvizovali by všichni přibližně stejně, což naštěstí tak není.
Jedna z nejdůležitějších věcí při improvizaci je podle mého zachování charakteru původní melodie tak, aby posluchač pořád poznal, co se vlastně hraje. Když budu chrlit stupnice, rozklady, naučené licky, tak to možná bude efektní, ale nevím, jestli to bude někoho bavit poslouchat.

přesně. pod tohle se na 100% podepisuji

Kde je karma nebo doporučování příspěvků? Tady je vidět k čemu by to bylo Já vím, už se to řešilo

Právě obohacení původní melodie atd. je hrozně potřeba. Doba osmdesátých let, kdy do každé pecky patřilo půl minuty kytarové onanie naprosto nesouvisející s tím, do čeho to sólo bylo zasazené, už je naštěstí dávno za námi. Licky se hodí, ale nesmí být samoúčelné. Třeba v bluegrassu se rozvíjí G kilo na konci sloky běžně jedním a tím samým G runem, ale i na těch třech akordech s některými pevně danými licky se toho dá hodně vymyslet. Ostatně gotická a renesanční hudba se prý zapisovala daleko jednodušší než byla, protože ke každému melodickému prvku existovala pro něj zažitá série melodických ozdob tento prvek rozvíjejících, které se nepsaly, protože je všichni znali. Ostatně stačí srovnat co je v těch notách a co se dnes zpívá a hraje - a to se původní melodické ozdoby nedochovaly a dnešní interpreti tehdejší hudby musejí spoléhat na svůj hudební cit a patrně to obvykle zpívají a hrají ještě poměrně stroze (vzhledem k tomu, že se v kostelech zpívalo z plna hrdla za doprovodu bubnů).

Pjung: pokud to je teda reakce na me, nerekl jsem ze timdle to konci, ale ztohodle se ma prave vychazet...mozna posloucham spatnou hudbu, ale kazde solo se proste sklada z "nastrojenych" a pomenenych licku..a nemyslim tim zdlouhave melodie, ale jednoduche fraze, ktere se pouzivaji opravdu docela casto, ruzne zfrazovane rozklady stupnic apod. A ztohodle bych vychazel (ikdyz ne nutne)...ale sam vim, ze cim vice znam frazi a znam je bezpecne, tim mensi problem je pak behem improvizace frazi poupravit k momentalnimu rozpolozeni pisne a pouzit...prijde mi to rychle a efektivni...protoze me se zatim nedari z prstu cucat rytmicky dokonale dlouhe veci bez premysleni

Byla to všeobecná reakce. Měl jsem jenom dojem, že některé věci ještě nezazněly. Na slovo lick mám celkem alergii. Podle mě by ty "licky" (když už teda) neměly vycházet z nějaké obecné učebnice "100 best licks for everything", ale z podstaty (melodie, harmonického postupu) skladby, k níž improvizuju. Když za sebou navrstvím 5 licků, které umím, tak to sólo přece nikam negraduje, prostě to jenom ladí. Navíc pochybuju, že se ti povede vystihnout charakter původní melodie. Mimochodem si moc nemyslím, že způsob stavby improvizovaného sóla by se měl lišit podle stylu hudby. Rock/metal/apod. vůbec nesleduju, ale nevím, proč by se tam nemohlo improvizovat obohacováním a postupným rozváděním původní melodie.

McKozias píše:protoze me se zatim nedari z prstu cucat rytmicky dokonale dlouhe veci bez premysleni

Ještě malá poznámka k tomuto... Bez přemýšlení to nejde ani těm nejlepším Bez přemýšlení se možná dají sázet naučené licky.

No protože v rocku a obvzlášť metalu hodněkrát platí, že solo je taková malá písnička v písničce, která má vlastní melodii a třeba i tempo než zbytek písně.
viz třeba jedno legendární solo

Trey píše:No protože v rocku a obvzlášť metalu hodněkrát platí, že solo je taková malá písnička v písničce, která má vlastní melodii a třeba i tempo než zbytek písně.
viz třeba jedno legendární solo

Ano, čirá improvizace. Ale hlavně metal voe, to je nejvíc voe.

...ale kašlu na to klidně si to vylož jak chceš ...

S tim moc nesouhlasim... kdyz znas hmatnik a mas cit, tak imho nepotrebujes teorii zadnou

Nero píše:Pentatonika snad není stupnice?
Když tu hudbu cítíš a budeš nazdařbůh mačkat tóny, tak ti to vůbec nepomůže. Znalost teorie (nebo jejího použití v těch figurách) alespoň na elementární úrovni je docela třeba.

Znát hmatník znamená co?

Klidně se na teorii vykašli. Klidně improvizuj tak, že budeš nazdařbůh mačkat libovolné tóny na hmatníku. Klidně buď tak drzý a říkej tomu free jazz. Ale nediv se, že to nikoho nebude bavit...

Říkejte si co chcete, ale i sex pistols znali teorii a věděli, který tón je kde na hmatníku. Když základy dodržují i anarchisté, tak trochu by měl asi každý

Tim jsem myslel, ze kdyz nekam sahnes, tak vis, jak to zahraje a nemusis nutne vedet, jak je ten ton pojmenovanej... Jako pokud se pri improvizaci musi improvizator koukat doprovodu na hmatnik, aby videl, jakej to drhne akord a jakou notu si do toho muze dovolit zasadit, tak chapu, ze je ta teoreticka pruprava nezbytna, ale ne kazdej tohle podle me potrebuje... a nemusi to znamenat nahodnej generator tonu... imho.. kazdopadne jsem nechtel vyvolavat zadnej flame

Nero píše:Znát hmatník znamená co?

Klidně se na teorii vykašli. Klidně improvizuj tak, že budeš nazdařbůh mačkat libovolné tóny na hmatníku. Klidně buď tak drzý a říkej tomu free jazz. Ale nediv se, že to nikoho nebude bavit...

kulatejvobdelnik píše:Tim jsem myslel, ze kdyz nekam sahnes, tak vis, jak to zahraje a nemusis nutne vedet, jak je ten ton pojmenovanej...
...
ne kazdej tohle podle me potrebuje... a nemusi to znamenat nahodnej generator tonu... imho.. kazdopadne jsem nechtel vyvolavat zadnej flame

Podle mě to není žádnej flame, normálně diskutujeme
Mám k tomu dvě poznámky:
- často velký problém bývá, kde (správně) začít improvizované sólo (rozuměj kterým tónem). Jak bys tohle chtěl dát bez alespoň přibližné znalosti umístění tónů na hmatníku, to nevím. Když už hraješ, věřím, že v hlavě "slyšíš" třeba velkou tercii k právě hranému tónu a dokážeš jí citem najít.
- navíc sluchem se dají zahrát hlavně jednodušší, přímočařejší věci. Hrát sluchem třeba složitější mimotonální tenze není žádná legrace. Alespoň do doby, než si je osvojíš natolik, že je slyšíš ještě než je zahraješ.
Teorie není něco, co by nás mělo obtěžovat, ale naopak nám pomáhat při hraní. Tím netvrdím, že je pro improvizaci třeba pokrýt celý teoretický materiál. Ale dokud je teorie užitečná a použiješ ji v praxi, nevidím důvod ji nestudovat.

Zajímalo by mě, kolik z nás na fóru má naposlouchaný nástroj natolik, že dopředu ví, jak přesně (vysoko) bude znít jaký pražec na jaké struně...

Čau, chtěl bych se zeptat na takovou základní otázku, ale nikde sem to tu nenašel a pořád dost tápu.
Mam podklad C-dur, G-dur, F-dur
Takže když chci do něj improvizovat, tak hraju celou v tý jedný stupnici? Tady asi C-dur teda?
A nebo tam dávam i jiný tóny, když se hraje zrovna akord G a F ?

V nejjednodušší variantě můžeš celou dobu hrát v C dur. Pokud by sis chtěl víc hrát, můžeš použít i ty G / F dur stupnice, ale to už vyžaduje víc "přemýšlení".