Už asi pětkrát v životě se mi zdál stejnej sen:
Tmavá, vlhce olezlá ,pavučinami ovinutá skalní komora-jeskyně se vstupem a cestičkou. Držíc v náručí kočku, hladíc jí a udržujíc jí v klidu, aby neutekla.......
..utekla.
V protějším, u vchodu skály jest pavučina........
..a vychován k strachu z pavouků, v ní zapeleten velkej chlupatej s kusadly.
Strach o kočku a obdiv odvah a hlavně mě zatemní můj zrak a já slepě jdouc směrem k východu, vyasfaltované cestě levotočivě vedouvšic k opakovaně, již na mě volajícímu strýci opřeném o modrobílé prase(tj.ČZ - motocykl, takovej ten skůtr s plexisklem............a vlastně tento skútr jsem zdědil..
). Kroky , jakožto opilce i kdyžs střízliv a mlád ženu to k pravotočivé, mírně vzestupné ,již prašné cestě, kterou už v půli nemohu doběhnout a strach z kolem proběhlé pavučiny se probouzí mě napomáhá nevyběhnouti nepatrné převýšení terénu.
Nevyšel, nevyběh a padaje zpět do nory, myslíce na kočku, chytám se okrajů vchodu, zapomínavši na strach a samotnou pavučinu s pavoukem v pozici mé dlaně.
Pak už jen pohled na mou ruku zamotanou v silné pavučině, bezmocen trhaje a probudíc hmyz, jenž mrzut leze poznat nepřítele. Zatínajíc zuby a pavouk nic, jen stojí skrze vlákna pavučin na mé ruce a nehýbe se...
Vzpomínka na kočku a její záchranu, strýc mne volá - jinak odjede,
trhám rukou neohrožen spokojeně dál.
Nelze. Pohledem na vláčniska zbystřím jakásy laciná kusadla, jakoby babiččina zkažená zubní protéza.
Kousla mi. Konečně mě kousla. probudím se už konečně.
Ale to si to nejdříve v tom snění uvědomím, že jsem vlastně ve snu a je čas krvácet a bolestí pět, probudím se zlem a pak počkám a teprve po prožití té bolesti a šílenosti z strachu se vzbudím.
A jinak :
Vůně Fenderů tahne mi pod nos,
chybí mi na to finanční obnos

tato se mi líbí vzhledmo:
A tao vzhledmo i zvukmo a hlavně asi proto, že na ni hraje MIke Stern: