Tuhle diskusi jsem se tu snažil rozehrát před nějakou dobou, a taky jsem byl za provokatéra, kdosi mně chtěl i ukroutit ladící kolíky.
Ve většině souhlasím s Worem, kvalita je velmi záludná věc, charakter se do toho moc plete a těžko ho oddělit. Už taky vím, že opravdu blbé snímače existují, nezajímavé, bez dynamiky, ani vintage, ani hi-gain, prostě jen blbé. Ale těch je strašně málo.
Čím dál víc oceňuju kvalitní materiály a přesnost zpracování, spolehlivost apod., ale vím, že to skoro není v přímé úměře ke zvuku.
Z praktických zkušeností:
-V keramických magnetech je taky rozdíl, zvlášť když jsou křivé (nezabroušené hrany), nedoléhají k nástavcům, nebo slabé.
-Síla magnetu neřeší blbý snímač. Výměna alnico za Neodym nepřinesla u nudného snímače žádné zlepšení. (Někde jsem četl o saturaci jádra moc silným magnetem, která naopak ubírá "kvalitu" zvuku.)
Pozn.: Ibanezácké ND-1 (Neo-Z) zní překvapivě klasicky. Sice silné, ale spektrum blíš k PAF než k EMG-81.
-Zlepšení může přinést tvar pólového nástavce - třeba výměna velkých imbusů stylu SH-8 za stavěcí šroubky špičkou navrch.
-V základnách HB a tedy ve vířivých proudech to taky je, špatný plech dělá neplechu. Vodivý alnico magnet dělá taky neplechu
-Klíčový parametr asi bude tloušťka plastu mezi magnetem/nástavcem a cívkou.
-ve velkovýrobě i malovýrobě opomíjený parametr je poměr výšky/šířky vinutí, všechno se vine na jednu výšku kostry cívek.