Kde beru jistotu?
Řeknu to asi takhle: mám rád hudbu, která má duši. Satriani a spol s jejich dokonalým stylem ve mně budí hrůzu z budoucího vývoje solové hry na kytaru. Stejně tak nový metal ze severu. Pokud se nad jejich muzikou člověk hlouběji zamyslí, tak zjistí, že rytmus, přestože je hodně rychlý=tzv. smršť, není nikterak NÁPADITÝ. Satriani je technicky dokonalý, to samozřejmě uznávám, ale hudba, kterou produkuje mi taková nepřipadá. Technika není dána drilem, ale dokonalou harmonií člověka, jeho talentu, tím co cítí, láskou k hudbě a způsobem vyjádření. Jinými slovy: Necvičím proto, abych byl rychlý...hraju rychle proto, že chci

...Satrianiho přínos oceňuji, ale nemyslím si, že je to cesta dál. Vrchol je jamování...to je můj sen. naučit se dobře jamovat a nenudit zběsilým přehráváním sólových figur. Satriani má své místo v rockové síni slávy, přesto to není ono, něco tam postrádám, mělo to být přirozenější. Příjde mi, že těžce ustrnul.
PS - jak jsem psal jinde, hendrix je extrém a já osobně trsátko držím tak, jak se předepisuje (jedu na jistotu)
PS2 - poslední nad čím bych uvažoval je to, že hendrixe něco v jeho hudebním projevu omezuje. to vidím jako úplný nesmysl. jeho možnosti byly opravdu nadprůměrné (i v rychlosti - k tomu jsme směřovali,nemám-li pravdu?)