Chtěl bych rozvinout diskuzi na úzce související téma. Je to vlastně pro moje hraní úplně zásadní a nenašel jsem dosud uspokojující odpověď. Všude se improvizace učí většinou od té pentatoniky, hezky to nedávno rozvinul Paul Davids tady
https://www.youtube.com/watch?v=NbNH_C3QAS0
Jde mi o to, že mi chybí jeden základní kámen - propojení. Sólo a improvizace (a nemusí to být nutně single line, ale pro začátek se o tom bavme) je nějaká hudební pasáž, která mi zní v hlavně a chci ji přenést na hmatník (nebo v mém případě i klaviaturu). Zajímavé je, že když odložím kytaru (protože ta zaměstnává část mého CPU, abych tak řekl, a podsouvá zlozvyky), zní ty melodie lépe a komplexněji, ale to asi není teď podstatné.
Sólování a improvizace se všude vyučuje jako posloupnost harmonická funkce -> stupnice nad kterou chci improvizovat -> nalezení správného boxu -> výběr tónu. Když pominu, že mi přijde nereálně obtížné to nabiflovat, vadí mi především to, že to je úplně obrácený postup, než si představuju. Je to jako dostat kostky a je úplně jedno, co z nich postavím. Já naopak vím, co chci, aby vzniklo a spíš mám pocit, že bych měl trénovat slyšení intervalů a jejich přenesení na hmatník. Je přece řada hraničních situací, kdy je obtížné stanovit danou harmonickou funkci (průchozí akordy, lomené akordy, atd.) a "za běhu" mi to přijde zhola nemožné.
Já vím, že časem se to všechno propojuje, dochází k "ajo" momentům, leccos hrají už ruce samy, a tak dále, ale přesto mě překvapuje, jak proti srsti mi to je (výsledkem pak je pro mě nepoužitelnost učení dané problematiky pro reálné hraní).
Opravdu všichni fungují tak, že v půli sóla vědí, že se zrovna nacházejí v Esmaj7, že do toho patři tohle arpeggio/stupnice a když jsou zrovna na devátém pražci, tak můžou použít tohle, tak tam NĚCO Z TOHO dají?
Je nějaký jiný postup, jak cvičit hraní toho, co hlava chce, protože chce, a ne proto, že jí to tak vyšlo nějakými výpočty?
Předem děkuju za kreativní příspěvky a diskuzi. Nebo holt i za utnutí, že jsem poleno
