Na basu jsem se začal učit až po tom, co jsem se rozhodl nejít na konzervatoř, takže to asi neplatí, ne?
Ale jak to tenkrát bylo: Vzal jsem si vždycky písničku a naučil se z not zahrát melodii. Po měsíci jsem si koupil první díl Hory, což byl velkej posun dopředu (větší by možná byl, kdybych ho přehrál celýho). To už jsem hrál v kapele (na basu). Pak přišly písničky podle tabů a hned s tím zklamání z toho, že v tabulaturách není napsaných tolik informací jako v notách. Až asi po roce mi došlo, že to jednak nevadí a že tam jsou navíc zase jiný informace.
První učitel přišel asi po půl roce. Choval jsem se k němu hezky, takže mi vydržel až doteď. Učitel je moc důležitej - i Christian Lindberg (trombon) má svýho učitele, kterej třeba nehraje líp než on, ale řekne mu, co dělá špatně.
Pak už to šlo jedno za druhým - hromada not v pdf z netu (ano kradených, stydím se), kapely, kšefty, stahování nahrávek podle sluchu (tj. vlastně skoto to, co říkal Budaj - výborná věc), různý výukový videa, bezpražec, další kapely a kšefty... Fajn je podle mě, když už se pak člověk učí jen to co potřebuje (tj. o čem ví, že to potřebuje) - začátek je blbej v tom, že se v tu chvíli potřebuješ naučit všechno, resp. nevíš co se vlastně chceš naučit (i když si třeba myslíš, že víš)
