To je rozporuplné téma...
Struny si taky kupuješ jednou za měsíc až dva kvůli zvuku a ne jednou za půl roku proto, aby tě neřezaly.
Hrát přes něco, čeho zvuk mě neuspokojuje, považuju za obyčejnou otročinu, na kterou už člověk prostě musí mít nervy. Pro mě by to bylo něco jako cvičit sóla bez reverbu. Sólovat neumím a reverb je berlička, která dělá i nepovedené pokusy snesitelnějšími pro uši mé i uši ostatních. Chyby slyším, ale ne tak, aby se mi otevírala kudla v kapse.
Je to stejná blbost, jako říct, že cvičit na sucho je lepší, protože nemáš zkreslení, co by maskovalo chyby. Naopak. Určitá míra zkreslení (na kvalitním aparátu) umožňuje slyšet všechno a tedy i to, co by jinak slyšet nebylo.
Pokud jde o dynamiku úhozu, tak je taky lepší cvičit s využitím aparátu (bez zkreslení) a to aparátu, který dokáže tu dynamiku zvýraznit (a troufnu si říct, že to leckteré prdítko nesvede). Jak jsem dneska zjistil, dost pomůže tvrdé trsátko.
Hrát na kytaru mě prostě musí bavit a to pokud možno od začátku. Nedá se to brát tak, že možná budu za pár let umět s trochou štěstí tolik, aby se to dalo poslouchat i na tom aparátu za pár stovek, co mám od začátku. To si vážně můžu pořídit nějaký set od Staggu a říct si, že na domácí cvičení mi to stačí.
Uzavřel bych to asi tak, že na doma je IMHO důležitější mít kvalitní aparát než do zkušebny a na koncerty, protože doma jde o to se to kvalitně naučit (a přitom tak, aby mě to bavilo), zatímco jinde jde spíš o dobrý výsledek. Publikum nebude zajímat, jestli to zní tak dobře, protože to umím nebo tak dobře, protože můj aparát dokáže schovat spousty chyb (leda, že by přišlo studovat mojí techniku

).
A teď do mě!