Hudební fórum

Sledujete tyhle bubenické rozstřely? Některé jsou fascinující. Jako např.tento.



Mike Mangini vyhrál konkurz, nechal za sebou světovou špičku, jeho bubenická hvězda vyletěla prudce vzhůru. Právem, je fenomenální. Jeho technika je naprosto špičková. Za mě v tomto duelu jednoznačně 1:0 pro Manginiho, nejen za techniku ale hlavně za ten feel který prostě tělocvikář Portnoy nemá.

Já bych Portnoye a Manginiho asi ani nesrovnával - oba dva jsou perfektní bubeníci, oba dva mají něco do sebe a patří pro mě na špičku. Ze každý hraje trochu jinak, to je jen a jen dobře.

Jako nebubeník tyhle battle nějak neocením (upřímně, já nějak neoceňuju ani battly mezi kytaristy), nicméně tady z toho nevidím, že by jeden z nich měl být lepší. Když ale čtu to, co píše pehve, nedá mi to, abych se nezeptal, jako nebubeník, na jednu otázku - a neberte to prosím jako snahu o flame: Jak se u bubeníka, zejména ještě hrajícího styl jako Mangini nebo Portnoy, pozná feeling? Já ho tam nějak nedokážu rozklíčovat...

U melodického nástroje si pod tím představím práci s tónem, "artikulaci", drobné "nepřesnosti" vůči strojovému nasazování tónu, práci s dynamikou apod., ale jak ukázat feeling u bicích? Kromě té dynamiky si tam jako nebubeník nic z toho nedokážu najít. A pak neslyším ani rozdíl ve feelingu Manginiho a Portnoye...

Mně se nejvíc líbil Mike

No já se zase přiznám, že tyhle bubenické "souboje" moc nevyhledávám. jasně, skouknu to, ale jen jako dílčí inspiraci nečeho, co bch třeba mohla nebo chtěla někdy někde sama použít. Na to ale stačí pouhé sólíčko jednoho z těch špičkových bubeníků! Podstata souboje mi v muzice nějak obecně uniká..... muzika je přece umění, nikoliv sport. marně v tom hledám nějaké "branky, body, sekundy" kterými by se umění dalo nějak regulerně poměřit.

Nevím jestli to bylo kvalitou videa, ale tady se mi víc líbil Portnoy. Přišlo mi, že Mangini to tam jen sypal a hrál toho zbytečně moc, ale ten "feeling" se mi tam moc nezdál naopak.

EDIT: No tak ne.. Sypou to oba, ale i tak se mi víc líbí Portnoy



Nero: No v sóle ten feeling beru právě jako tu práci s dynamikou a schopností místy nepatrně zrychlit, zpomalit, zahrát tu notu trošku "mimo", ale tak, aby to nebylo zahrané špatně, ale aby to sedlo do groovu.
V kapele si to pak člověk moc dovolit nemůže, takže tam bych za feeling považoval "vycítění", co do té muziky pěkně sedne
Ale to je jen můj náhled

Moleeku, díky za reakci... Já bubenická sola nikdy nemusel, spíš se mi zdají být ukázkou technických schopností než čehokoli jiného. V té kapele ti ale nevím, nakolik se v tom, co do hudby "sedne" projevuje feeling a nakolik to, jak je bubeník dobrý skladatel (na jednu stranu to můžeš vycítit, na druhou jen mechanicky doplňit, pokud víš jak).

Nero píše:....bubenická sola .......... se mi zdají být ukázkou technických schopností než čehokoli jiného.......

Přesně můj názor.
Ukázka zvládlé techniky..... ale co si budeme říkat, bicí sólo na rockovém či metalovém koncertě je pro diváky prostě atraktivní.

díky za vaše názory
Nero: feeling bubeníků není nijak vzdálen feelingu kytaristů, zmínil jsi techniky práci s tónem, "artikulaci", drobné "nepřesnosti" vůči strojovému nasazování tónu, práci s dynamikou apod...u bubnů je to stejný akorát změň slovo ton za uder - rukopis bubeníka je stejný jako u kytaristy -výběr a vyhranost rukokladů,ghosts udery a akcenty, zapojení polyrytmů, ....kdo zná bubenický techniky úderů, rudimenty, skladby sol atd. slyší v solech víc než kdo nezná. Ty zdánlivě stejné "sypačky" obou mágů jsou v základu naprosto přesně zvládnuté vzorce různých rudimentů tvořících aranže jednotlivých sol..
Když dva hrají totéž není to určitě stejný, stejně jak u kytaristů tak i u bicmenů...

Pro mě je tam jeden zásadní rozdíl - feeling u kytaristy slyší i nekytarista (aspoň já teda podobnou věc v solech vnímal dřív, než jsem začal hrát), zatímco feeling u bubeníka asi 100% rozkóduje jen bubeník. Což je pro ně možná i škoda

tak to máš pravdu, u kytaristů je feeling slyšet už v prvních taktech.... ale sola třeba jazzového a rockového bicmena bys určitě rozeznal. Jazzový bicmen zvolí třeba více techniky na bubínek a h.h., rockový zase užije více 2 kopáky a přes tomy klasické "traktory". Nemusí to být určitě pravidlem, i jazzman může vypálit rockový sypačky ale protože do sola dáš především to co máš namakáno tak je pravděpodobný že v solech každý předvede to svoje.
Kdyby hráli oba předepsaný part tak tam ta různá technika bude taky cítit.

hehe, já každýmu říkám - než se začneš učit na cokoli dej si pul roku prupravu na malý bubínek, kvuli rytmice. Nemusí to být nic technického, pouze se naučit držet tempo a nějaké ty skupinky not. Za tu dobu se díky metronomu nenásilně usadí vnímání rytmu.
Navíc vědět něco o práci rukou na bubínku rozhodně nikomu neuškodí, i bubenická sola určitě budou čitelnější

Taky rozstřely nemám rád. Když se lidé pokouší "měřit" nezměřitelné. Chápal bych, že někdo je v určitým žánru technicky zdatnější.

Jinak, co se feelingu týče

Nero píše:Pro mě je tam jeden zásadní rozdíl - feeling u kytaristy slyší i nekytarista (aspoň já teda podobnou věc v solech vnímal dřív, než jsem začal hrát), zatímco feeling u bubeníka asi 100% rozkóduje jen bubeník. Což je pro ně možná i škoda

Mylím, že právě žánrový zařazení (idyž škatulky nemám rád) a rozvíjení se v něm, člověka naučí feelingu, samozřejmě v onom určitém stylu/žánru. Je to i o nápaditosti breaků. Jsou kvanta "univerzálních" muzikantů, kteří jsou často i výborní, disponují výnikající technikou, ale přesto, když je slyšíš, říkáš si, že tomu něco chybí. Že je to precizně zahraný, je fajn, ale přesto tomu něco chybí. Pak tu samou věc (pokud bereme v potaz třebas nějaký standardy) hraje někdo jinej, kdo se přednostně věnuje onomu žánru, občas zahraje nějakou drobnost, která Tě dostane. Může to bejt primitivní vyhrávka, ze který si přesto sedneš na p***l.
Todle moje chápání feelingu. Nevnucuju, jen to takle vidím já. Napříč muzikantským spektrem (kytaristi, basáci, bubeíci, klávesáci, dechaři, houslisti....)
Prostě cit pro nějaký specifický okamžik, okamžitá připravenost. Blbě se to popisuje

mskvr píše:..... Jsou kvanta "univerzálních" muzikantů, kteří jsou často i výborní, disponují výnikající technikou, ale přesto, když je slyšíš, říkáš si, že tomu něco chybí. Že je to precizně zahraný, je fajn, ale přesto tomu něco chybí. Pak tu samou věc ....... hraje někdo jinej........ občas zahraje nějakou drobnost, která Tě dostane. Může to bejt primitivní vyhrávka, ze který si přesto sedneš na p***l.
Todle moje chápání feelingu................ Prostě cit pro nějaký specifický okamžik, okamžitá připravenost. Blbě se to popisuje

Přesně takhle nějak to vnímám a chápu taky. nenašla jsem jen ty správný slova jak to podvědomé vnímání emocí ze hry dát na papít teda na sklo... teda na LCD... prostě dát vědět ostatním do monitoru

Pehve, já tam právě hned na začátku zvlášt zmiňoval, že to necítím ve stylu, co Mangini a Portnoy převáděli. U jazzového bicmena mám z jeho hry hned jiný pocit.