Su jako houslista na tom zhruba stejně (akorát ty cykly byly dva a let dozadu je o dekádu víc). Ozdob je přece víc. Princip jest vždy týž. Vyjmenujeme si ty nejjednodušší - glissando - děláme podvědomě, citem, se vkusem nebo nevkusem, prostě tam, kde se nám to líbí. Činíme tak často hlavně proto, že netrefíme na první dobrou správný tón. Vibrato - znásilňujeme jím tón proto, že nám housle (díky jejich "kvalitě" a našemu neumětelství) zní surově až nepříjemně. Trylek - použijeme tam, kde jest více času a je to pro nás snadné (snadný úchop konkrétního hmatu a volný nejbližší prst, který ještě není postižen artritidou). Dvojhmat - vytvořením tzv. pařátu uchopíme krk houslí poněkud hrubším způsobem, takže stiskneme víc strun. Zároveň přitlačíme šmytec větší silou, takže promáčkneme vyčnívající strunu na úroveň sousedních. Jde o efektní techniku, kterou docílíme dojmu, že nás hraje víc. Flažolet - najdeme na struně místo, kde se struna nemusí mačkat - místo hraje samo. letmým dotykem vytvoříme dojem, že houslista je teplouš (ve zpěvu bychom řekli, že užíváme falset). Pizzicato - drnkáme na struny ukazovákem pravé ruky. Vzbudíme tím dojem, že jsme moderní, nebráníme se jakékoliv technice a skryjeme tak to, že nám tahání šmytcem po těch letech zas tak moc nejde. Legato - stejně jako u kytaristů, kteří nedokáží vyhrát pravačkou jednotlivé tóny. Prostě táhneme velmi, velmi, pomalu šmytcem a vrstvíme tóny levou, nejlépe ty za sebou (abychom se moc nespletli). Docílíme tím zdání rychlého hraní a jakéstakés libozvučnosti, která by byla domrvena skřípáním šmytce, který neumíme řádně nasadit na každý tón.
Mám pokračovat?
Doufám, že jest jasno, jaký princip se vine jako červená nit naším konáním, v našem věku.
Přeji hodně štěstí, kolegyně ve zbrani!!!!