Hudební fórum

Kytaristi jsou zpravidla zároveň sběratelé kytar, ať už to tak zamýšlejí nebo ne. Většinou to ale dopadne stejně: pro samou kytaru není doma kam šáhnout. Já osobně mám seriózní kytary jenom 3, respektive jen dvě, protože jednu jsem dlouhodobě půjčil kolegyni a ani v nejmenším mi nechybí. Mně by se doma válela, ona na ni hraje. Krom toho mám ještě jednu kytaru historickou, která je určena spíš ke specifickému repertoáru a tak ji těžko mohu počítat. Vím ale o člověku, který má těch kytar doma 70 a to jsou navíc všechno gypsy-jazzové kytary. I průměrný okresní kytarista (o elektrikářích vůbec nemluvím) má kytar 6 nebo 7. Tak by mě jen zajímalo, jestli to máte tak jako já, tedy že máte jednu oblíbenou, kterou byste si nechali, i kdyby na chleba nebylo, a ani nemrkli, kdybyste se museli zbavit těch ostatních, nebo je opravdu používáte srovnatelně a máte k nim srovnatelný vztah? Do té své už jsem za těch bezmála 30 let vydrbal díru navíc, tak už bych ji nejspíš neprodal, ani kdybych chtěl, přestože by to jinak byla opravdu drahá kytara. Ty ostatní jsou jako nové.

Já jsem tedy spíš podprůměrný okresní kytarista a všechny kytary mám rád tak nějak stejně. Takže k nástrojům mám velmi promiskuitní vztah a snažím se je střídat. Kytary, které jsem měl rád o něco méně, jsem prodal. Na kytaru, do které bych se zamiloval a zavrhl všechny ostatní zatím čekám. Tip bych měl, ale $$$ nikoliv.

Skutečně nepostradatelná jsou dvě dobra a průběžně skládané tele. V podstatě mi chybí poslední krůček ke svatému grálu kterým by byl nějaký ten kousek od Tima Scheerhorna. Ale to se asi nikdy nestane, víc kousků už nevyrobí a už teď se prodávají za cca 11-12 tis $$$, takže v tomhle ohledu jsem doživotně plně satisfakován. Zbytek bych asi kdykoliv byl ochotný pustit do světa, ale zas tolik kapitálu v tom zbytku není, navíc jsem líný to fotit a věšet na bazar. Vždycky budu lpět na jednom hratelném déčku, teleti se singly a něčem s hutným HB zvukem, ne nezbytně LP. Zbytek je asi postradatelný.

To je hezké téma! Snažím se nemít hodně kytar, ale baví mě zkoušet. Kdybych ale měl povoleno na pustý ostrov mít 1, 2 nebo 3 kytary, věděl bych, které by to byly. Jsem rád, že mě baví i kytary levné, tovární.

Oblíbená kytara? Pane jo
Záleží na úhlu pohledu. Mám hned dvě.
Ta první je darem od mé ženy v době, kdy jsme si finančně nemohli příliš vyskakovat. Já s hudbou na chvíli seknul, protože jsem utrpěl klasické vyhoření klasiků a žena věděla, že mě musí dostat zpět do harmonií a koupila mi kytaru. Tu mám doma a ani ji nezařazuji do seznamu kytar. Na tehdejší (naše) poměry byla docela drahá a především splnila svůj účel - návrat k aktivnímu muzicírování. Z pochopitelných důvodů je to nástroj na vždycky.
Ta druhá je kytara vyhledávací/zaměřovací – kytara s universálním zvukem, snadno uchopitelná (ve všech praktických i emocionálních směrech) Vyhledávácí proto, že se mi na ni dobře hledají/hrají/cvičí/zaměřují složité věci a ty pak snadněji zahraju na jiném nástroji, který má i příslušnou barvu zvuku pro zvolený styl. A o té už jsem zde na fóru psal, a ačkoliv ji mám teprve pátým rokem, považuji ji za životní „nález“.

Prskyn píše: 20.11.2023 11:24 Ta první je darem od mé ženy v době, kdy jsme si finančně nemohli příliš vyskakovat... Z pochopitelných důvodů je to nástroj na vždycky..

To je krásný. Já mám takhle – tu taky na seznam neřadím – kytaru, na kterou začínal můj táta. Tenkrát si ji jenom půjčoval od kamaráda, nikdy mu nepatřila. Je to taková trochu větší vídeňka ze dvacátých let, spíš trampská kytara. Hraje se na to špatně a nezní o nic líp. Ze všech kytar, které mám, na ni ale kupodivu hraju nejčastěji. Používám ji při výuce, protože jako jediná má popruh a můžu s ní chodit po třídě, když jednou za čas hraju někde u stolu, tahám taky tuhle a doma na ni cvičím, protože ji nemám ve futrálu, ale opřenou o zeď za televizí, takže to dá míň práce. Do značné míry v tomhle případě platí klasické “těžko na cvičišti, lehko na bojišti”. Vždycky když jednou za čas – to dělám vlastně jenom když měním struny nebo mám koncert – vytáhnu tu koncertní, strašně se divím, jak hrozně dobře a snadno se na to hraje a jak strašně nahlas a krásně zní.

Zajímavé... ty máš významný nástroj české kytarové historie jen tak opřenej o zeď za televizí

No jo, to vlastně jo. Dana Zátopkova měla ze svého rekordního oštěpu z Helsinek udělanou násadu na smeták.

To jsem nevěděl, ale líbí se mi to

Taky mi to připadá skvělý.

Pěkné téma!
Docela souzním s tím, že je-li kytara pohotově při ruce, stane se tou oblíbenou. U mě se to takhle stalo se starou Alhambrou po tátovi, která je už vlastně v hrozném stavu, ale stále ještě se na ni dá hrát. A časem ji ve stejném duchu (a vlivem stěhování) vystřídala Harley Benton GS Travel Mahogany, což je paradoxně úplně odlišný krk a celkově nástroj. Aby ji vlivem dalšího stěhování vystřídal (15x dražší) Les Paul. Aktuálně je to jediná kytara, kterou můžu mít stále u sebe. Naštěstí(sic!) je to z edice těch plně komorovaných(chambered) nástrojů, takže "hraje" i akusticky. Ne že bych hrál pouze bez komba, ale hodí se to. Ty ostatní nástroje(krom dalších) stále vlastním, ale hraju na ně spíše výjimečně(táboráky a jiné příležitosti).

Jste lenoši nejlepší kytara je ta, co je po ruce? ... ale vlastně asi jo, jen já mám raději ve stojanech tři, abych nezlenivěl... a mohl se labužnicky rozhodovat, kterou že si dnes dám...

Prskyn píše: 20.11.2023 14:07 Jste lenoši nejlepší kytara je ta, co je po ruce? ... ale vlastně asi jo, jen já mám raději ve stojanech tři, abych nezlenivěl... a mohl se labužnicky rozhodovat, kterou že si dnes dám...

Není nejlepší! Ale je oblíbená!

Mezi amatérskými hvězdáři se říká, že nejlepší dalekohled je ten, kterým nejvíc pozorujete. Ono to u těch kytar nakonec je totéž. Já si třeba už kvůli dětem v domácnosti – o místě nemluvě – nemůžu dovolit mít kytaru, ať už jakoukoli, ve stojanu. Tak je mám ve futrálu. No a na tom futrálu pochopitelně velmi brzo vznikne hromada všelijakých krámů, odložené svršky, dětské botičky, koloběžka atd, pročež k tomu, abych tu kytaru z toho futrálu vyndaval už musím mít sakra důvod. Čas na nějaké klidné hraní nebo cvičení nemám žádný, a když večer dcerka usne, tak už zase můžu hrát jen potichu, nemluvě o tom, že žena už to taky poslouchat nechce, zvlášť po těch letech. Krom toho na chodbě, kde mám ty futrály, bych s tím dělal takový randál, že si zas vezmu tu tichou křapku zpoza televize. Jeden futrál mám podél zdi pod dcerčiným věšáčkem. Sedá si na něj, když se obouvá botičky, pokládá si na ni čepičku, mikinu a nakonec většinou i ty boty. Druhý mám nastojato mezi botníkem a skříňkou, a na něm se zase z podstaty vrší pověšené bundy. A z těch dvou kytar si na koncert beru tu, která má zrovna lepší struny. Teď už je výběr jednoduchý, protože ta druhá, rozumějte moje oblíbená a nejlepší, má tak strašně ohrané pražce, že už tam drnčí každý tón v každé poloze. Takže výsledkem je opravdový paradox, kdy reálně nejčastěji hraju na tu beznadějně nejhorší kytaru a na tu nejlepší jsem nesáhl už dva nebo tři roky; ani ten futrál jsem vlastně neotevřel.

jakmile poslední mládě vyletělo z hnízda, ihned jsem si z tebou uvedených důvodů zabral dětský pokoj a mám z něj hudební kutloch... ale při cizelování potomků k dospělosti jsem zažíval podobné obrazy, jaké popisuješ... takže se těším, až mi po futrálech budou vysedávat vnoučata a budu se muset vrátit k rodinné nástrojové logistice a svůj nejlepší nástroj schovat a vytáhnout nějakýho starýho Corta
To HoSl... jo, máš recht, nejoblíbenější nemusí být nejlepší

Nakonec je to všude stejné a je jedno, jestli je člověk koncertní mistr nebo 4 akordový amatér. Poslední dobou mi tedy v "rotaci" nástrojů nejvíce času vychází na ten malý Taylor, který je stále po ruce a venku z futrálu. A pak taky ten poměrně raritní Edgar Mönch, což je klasická kytara nejhrubšího ražení. Na tu ovšem cvičím jen jednu skladbu, kterou jsem si vytíčil do konce života se naučit - The Entertainer v aranžmá od Richarda Smithe.

Hodne stesti!

HoSl píše: 20.11.2023 15:30

Prskyn píše: 20.11.2023 14:07 Jste lenoši nejlepší kytara je ta, co je po ruce? ... ale vlastně asi jo, jen já mám raději ve stojanech tři, abych nezlenivěl... a mohl se labužnicky rozhodovat, kterou že si dnes dám...

Není nejlepší! Ale je oblíbená!

Musím s oběma než souhlasit, já to měl takhle se ženama, ale priority se s věkem mění a taková domácí sekaná ... nejsem lenoch
A využití dětského pokoje, nemá chybu

smelina píše: 2.12.2023 8:18 Na tu ovšem cvičím jen jednu skladbu, kterou jsem si vytíčil do konce života se naučit - The Entertainer v aranžmá od Richarda Smithe.

Jó, to je hezký. Já jsem si nakonec udělal svoje aranžmá, protože jednak nesnáším přelaďování strun a krom toho mi zkušenost ukázala, že je užitečné dělat překlad z originálu. Ale Richard Smith to udělal dobře a nápaditě! (Ale když jsem si vzal ty originální noty pro klavír, nenašel jsem jediný pádný důvod, proč tu skladbu přesouvat do D-dur, když v originální tónině ji lze zahrát jen s naprosto nepatrnými změnami. Ale jakákoli transposice, jak mi zkušenost ukázala, vždycky něco zjednoduší, ale jinou část zase zkomplikuje a člověk si musí vybrat, co je pro něj důležitější. Když člověk hraje na kovové struny, je ta skordatura snažší, u nylonek je ale to ladění vážně opruz.

Ahoj, jen pro zajímavost a zcela mimo téma v nadpisu sem dám aranž od pana Tesaře - mého oblíbence - a aspoň dopíšu ( fakt oslův můstek ), že to rád hraji na svojí velmi oblíbenou kytaru Yamaha APX 500 a na ní ( jéééj, já vím, kdo nehraje na "12", tak je... ) devítky struny. Ale je to pro mě docela těžká věc. bojoval jsem, drtil, dokola opakoval ale stejně... No hezké to ale je.