NĚCO O HUDEBNÍ TEORII

[Nero]

Pouštím do světa další zdlouhavý a zbytečný článek, tentokrát se pokusím popsat něco o základech v hudební teorii.

Rozhodím to na více článků, aby ten text nebyl tak dlouhej. Snad se to bude líp číst.

Jen poznámka - pro ty z vás, kteří jste se rozhodl terii úspěšně ignorovat, tento článek asi nebude... A ti z vás, co jsou blázni do teorie, snad vás neurazím snahou o lidké vysvětlení...

Rozhodl jsem se použít jinou formu, než dosavadní a jinak běžné články, takže toto téma pojmu jako otázky a odpovědi. Snad to pak bude stravitelnější.

Takže čemu se budeme věnovat (možná se toto bude časem rozšiřovat, mám ještě něco v plánu, odkazy vás odešlou přímo na začátek dané kapitoly):

1) Tóny a intervaly
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... tml#p98887

2) Akordy a jejich stavba
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... tml#p98902

2.1) Jak na akordy podrobněji (článek od Jestera)
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... ml#p238909
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... ml#p238914

3) Stupnice a tóniny
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... tml#p98911

4) Ladění
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... tml#p98935

5) Noty a notace
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... tml#p99059

6) Tabulatury
hrani-na-kytaru-tabulatury/neco-o-hudeb ... tml#p99485


Zdroje: tetička Wikipedia, Vítězslav Štefl - Rocková kytara II (Muzikus 2003), http://dusan.pc-slany.cz/ , http://svethudby.wz.cz/ , http://kytarovenebe.cz , http://muzikus.cz a nějaký weby pro obrázky, co vyplivl strejda Google

Edit:
Přidána část o notách
Přidána část o tabulaturách

[Nero]

Co je to tón?
Z hlediska akustiky je tón zvuk o stálé frekvenci. Jeho základními vlastnostmi jsou výška (daná frekvencí), délka (jak dlouho zní), síla (daná amplitudou) a barva (záleží na spektrálním složení, na tvaru kmitů či poměru amplitud alikvotních tónů, každý nástroj má jinou barvu tónu).
V hudbě je tón základním stavebním kamenem, jde o zvuk, který má vlastnosti popsané výše. V praxi se smazal rozdíl mezi pojmy tón a celý tón. Ten udává vzdálenost 2 tónu v intervalu velké sekundy (c-d). Celý tón se v běžné evropské hudbě dělí na půltóny (c-cis, cis-d).
Grafickou značkou pro tón je nota, která se zapisuje do notové osnovy.

Jaké tóny známe?
V praxi se využívá 7 základních tónů (někdo chybně započítává i osmý tón, ale ten je o oktávu výš než tón první a tudíž jde o jeden a týž tón). Jde o tóny:

C D E F G A H

Vzdálenost mezi těmito tóny není stejná, většinou jde o vzdálenost celého tónu, ale rozdíl e-f a h-c je pouze jeden půltón.





Proč zrovna tyto tóny?
O tom později, až se bude pojednávat o intervalech, stupnicích a ladění.

Když jsou tedy toto základní tóny, které základní nejsou?
To jsou tóny, které vzniknou odvozením od základních tónů jejich zvýšením či snížením o půltón. Pro značení se používají křížky (#) a béčka (b). Křížek o půltón zvyšuje, béčko snižuje, křížek se čte jako přípona –is, béčko jako –es. Takže c# (cis) je o půltón větší než c, gb (ges) u půltón nižší, než g.

Takže když zvýšíme c na cis a d snížíme na des, dostaneme zen samý tón protože mezi c a d je půltón, a to zrovna tento, že?
Prakticky ano. Tyto tóny nazýváme jako enharmonické nebo enharmonicky záměnné. Tyto tóny skutečně znějí stejně (zahrajeme je na jednom pražci kytary či jedné klávese klavíru). Problém je v tom, že při nepřesném označení se ztrácí harmonický význam tónu, což už je pro nás zbytečně složitá teorie.
Existuje však ještě druhá odpověď – teoreticky ne. Pokud bychom uvažovali v přesné hudební teorii, tak mezi cis a des je drobný frekvenční rozdíl. O tom ale zase až když budeme povídat o ladění.
Enharmonicky záměnné tedy jsou většinou ty tóny, které vznikly zvýšením spodního a snížením horního tónu o půltón, pokud jsou tyto tóny od sebe vzdáleny celý tón. Pak je také případ tónů mezi který mi je jen půltón – e-f a h-c. Tady jsou enharmonicky záměnné eis a f nebo e a fes, stejně tak his a c nebo ces a h.

Jen pro rekapitulaci, křížek zvyšuje, béčko snižuje o půltón?
Přesně. Jen ale doplním, je možné taky napsat k tónu 2 křížky nebo 2 béčka, potom jde o tóny s příponou –isis nebo –eses a tyto jsou posunuté o celý tón výš nebo níž. Takže c lze teoreticky zapsat jako deses a naopak d jako cisis, ale to se už zaplétáme do zbytečně složité terie. Nikdy se ovšem nepoužívá víc než 2 křížky či béčka.

A co jsou tedy vlastně ty alikvotní tóny?
Alikvotní tóny se někdy nazývají jako částkové, ale častěji jako vyšší harmonické tóny. Vznikají tím, že struna při kmitu nekmitá jen na základní frekvenci, ale současně i na frekvencích vyšších tónů, které jsou vždy celými násobky základní frekvence. Díky nim jsme schopni rozeznat barvu a tudíž zvuku i samotný nástroj. Nástroje se silnějšími lichými alikvotními tóny (např. trubka) mají ostřejší zvuk, sudé vyšší harmonické dávají spíše měkčí a teplejší barvu. Jejich podstata byla objevena až na přelomu 17. a 18. stol. a jejich teorie je zcela zásadní pro teorii ladění.



Takže základní ponětí o tónech máme, co když zahrajeme 2 tóny?
Tak vznikne interval.

Co tedy takový interval je?
Interval je vzdálenost 2 tónů. Zazní-li tóny současně, jde o harmonický interval, pokud postupně, bude melodický. Nejmenším intervalem je půltón, ale i tak je základním intervalem oktáva, která udává vzdálenost 2 tónů o dvojnásobné frekvenci (c1-c2). Tato je nejkonsonantnějším souzvukem – laicky řečeno, měla by uchu nejvíce lahodit. Oktáva je dále rozdělena na 12 půltónů.

A co další intervaly?
Další intervaly označují, o kolik stupňů diatonické stupnice (o ní podrobněji níže, ten jen ve stručnosti – jde o stupnici o 12 půltónech a 7 tónech) jsou tóny intervalu vzdáleny. Pro jejich názvy se vžili latinské řadové číslovky v ženském rodě – prima, sekunda, tercie, kvarta, kvinta, sexta, septima, oktáva. Tyto názvy jsou platné ve všech diatonických stupnicích. Názorné ukázky:

Stupnice C-dur:
Prima – c-c (jde jen o tentýž zdvojený tón hraný unisono, nejkonsonantnější poměr frekvencí je 1:1)
Sekunda – c-d (velmi disonantní – laicky uchu nelahodící, poměr frekvencí 9:8, vznikne zkrácením struny na 8/9)
Tercie – c-e (tento interval má důležitý význam pro to, jestli je stupnice dur nebo moll, konsonantní, poměr frekvencí je 5:4, vznikne zrácením struny na 4/5 původní délky)
Kvarta – c-f (nejkonsonantnější po primě, oktávě a kvintě, poměr frekvencí je 4:3, vznikne zkrácením struny na 3/4)
Kvinta – c-g (po primě a oktávě nejkonsonantnější, důležitá pro stavbu akordů, poměr frekvencí je 3:2, vznikne, pokud strunu zkrátíme na 2/3)
Sexta – c-a (konsonantní, poměr frekvencí je 5:3, vznikne zkrácením struny na 3/5)
Septima – c-h (velmi disonantní, poměr frekvencí 15:8, vznikne zkrácením struna na 8/15)
Oktáva – znovu c-c, jen nejde o tentýž tón, ale o tóny o 2x vyšší frekvenci (nejkonsonantnější, poměr frekvencí je 2:1, vznikne zkrácením struny na polovinu)

O konsonantnosti či disonantnosti v podstatě rozhoduje poměr frekvencí, laicky řečeno, čím menší je součet čísla v čitateli a jmenovateli zlomku, tím je interval konsonantnější. V předchozím přehledu jsem uváděl poměry frekvencí bud u čistých, nebo velkých intervalů, u malých jsou poměry samozřejmě jiné, a v čistém ladění (o tom níže).

Toto jsou intervaly v rámci jedné oktávy, avšak někdy je nutné (většinou ve stavbě akordů) vzít v úvahu i intervaly větší, pro ně se používají názvy nóna, decima, undecima, duodecima, tercdecima, kvartdecima atd.

Dobře, ale teď jsme si řekli, že v oktávě máme 12 půltónu, ale jen 8 intervalů, co s tím?
Pro tyto případy se vžilo přidání adjektiv čistá, malá a velká. Ve naprosté většině diatonických stupnic jsou prima, kvarta, kvinta a oktáva čisté, sekunda, tercie, sexta a septima mohou být malé i velké.

Malé i velké, a to tedy znamená co?
Malá znamená, že vrchní tón je o půltón nižší než u velké. Jak jsem vypsal intervaly v C-dur, tak tam jsou intervaly jen čisté, či velké. Např. velká tercie od c je e, malá by byla es. Malá tercie jsou 3 půltóny a velká 4 půltóny.

Lze si s intervaly hrát ještě nějak dál?
Ano, lze je zvětšovat či zmenšovat. Zvětšený interval je o půltón větší než velký nebo čistý, zmenšený menší než malý nebo čistý. Lze je taky dvojzvětšovat, dvojzvětšený interval je další půltón větši než zvětšený, dvojzmenšený je o půltón menší než zmenšený

Všechno?
K intervalům ano, je čas se posunout dále…

[Nero]

Tak, skončili jsme u intervalů, čili souzvuků 2 tónů, co bude dál?
Akordy, souzvuky 3 až 7 různých tónů.

Až 7? Co když zahrajeme 8 tónů, to už nebude akord?
Nezapomeň, že se pohybujeme pouze v rámci evropské hudby založené na diatonické stupnici, kde máme jen 7 různých tónů, takže když budeme hrát i tón 8., bude to už nějaký tón z těch 7 v oktávě. Každý akord má své jméno, které ho přesně definuje, a svou značku. Podstatné je to, že akord musí mít nějaký systém skladby.

Jinak?
Jinak nepůjde o akord, ale takzvaný cluster (shluk). Ty mají nepravidelnou stavbu a nelze je tedy brát jako akordy.

Dobře, co tedy ten systém stavby?
V evropské hudbě se nejčastěji používá terciový systém. Od něj jsou pravděpodobně odvozeny veškeré akordy, které znáš. V něm se používá postupné vrstvení tercií (běžně malých či velkých, pro naše potřeby není třeba řešit (dvoj)zvětšené či (dvoj)zmenšené) nad sebe. Úplně nejjednodušší je kvintakord, poté septakord, ty se považují za základní akordy a všechny ostatní jsou od nich odvozeny.

A těmi jsou?
Od začátku – při terciovém systému je trojzvuk kvintakord, čtyřzvuk septakord, pětizvuk nónový akord, šestizvuk undecimový akord a sedmizvuk tercdecimový akord. Názvy jsou odvozeny podle největšího intervalu v rámci akordu, čili kvinty, septimy, nóny, undecimy a tercdecimy.

Takže kvintdecimové akordy už neexistují, protože kvintdecima je vlastně základní tón o 2 oktávy výš, je to tak?
Přesně.

Takže postupně, co o kvintakordech?
Vzhledem k tomu, že máme možnost skládat malou či velkou tercii, máme 4 možnosti, jaký akord může vzniknout. První z nich je durový kvintakord, například C-dur. Ten vznikne přidáním velké tercie k základnímu tónu a pak malé tercie, takže u Céčka to je c-e-g, a jak je vidět, c-g je vzdálenost kvinty, a proto kvintakord. Pro označení tohoto akordu se používá většinou pouze velké písmeno, např. C
Druhou možností je mollový kvintakord, zde se nejprve přidá malá a pak velká tercie, takže u a-moll to bude a-c-e. Značí se většinou příponou mi (jako minor, menší), lajdácky někdy jen malým písmenem, čili bud Ami, ami nebo jen a.
Dále jde nad sebe postavit 2 velké tercie a vznikne zvětšený kvintakord, který osahuje zvětšenou kvintu, jde tedy třeba v případě C o tóny c-e-g#. Vzhledem k tomu, že osahuje velkou tercii nad základním tónem, jde o akord durový. Takovýto akord se značí bud horním indexem 5+ nebo příponou aug, čili např. C5+ nebo Caug. Tento se používá zejm. v jazzu, ve vážné, lidové nebo populární hudbě se téměř vůbec nevyskytuje.
A poslední možností je položení 2 malých tercií nad sebe, tím vznikne zmenšený kvintakord se zmenšenou kvintou. Kvůli malé tercii nad základním tónem jde o mollový akord, v případě odvození od Ami by tento akord byl složen z a-c-es. Jeho značkou je horní index 5-, takže například Ami5-. Jeho užití je stejné jako u zvětšeného kvintakordu.

Uff, to ovšem znamená, že když máme 4 různé kvintakordy a z nich vytvoříme septakord přidáním další malé či velké tercie, tak to máme 8 možností…
Je to tak. Pokud k durovému kvintakordu přidáme velkou tercii vznikne velký septakord, přidáním malé tercie dominantní septakord.
Přidáním velké tercie k mollovému kvintakordu vznikne velký mollový septakord, přidáním malé malý mollový septakord.
Další velká tercie u zmenšeného kvintakordu vytvoří malý zmenšený septakord, další malá tercie vytvoří zmenšený septakord.
A pokud přidáme malou tercii ke zvětšenému kvintakordu, vytvoříme zvětšený septakord. Ted budu muset trochu upravit svá předchozí slova, protože možností nebude 8, ale jen 7. Jestliže totiž přidáme ke zvětšenému kvintakordu velkou tercii, vznikne nám zvětšená septima a ta je totožná s oktávou. Nejde tedy vlastně o čtyř-, ale jen o trojzvuk, tudíž je to stále zvětšený kvintakord.
Jen dodám značení:
Velký septakord – horní index 7maj či 7+ nebo přípona -maj či -maj7 (obsahuje velkou septimu)
Dominantní septakord – horní index 7 (obsahuje malou septimu)
Velký mollový septakord – přípona -mi + totéž jako u velkého septakordu
Malý mollový septakord – přípona –mi + horní index 7
Malý zmenšený septakord – přípona –mi + horní index 7/5b nebo 7/5-
Zmenšený septakord – přípona –dim
Zvětšený septakord – horní index 7maj/5+ nebo +7maj, +maj7 popř. maj5+

Tak to radši nechci slyšet o nonakordech, undecimakordech a tercdecimakordech…
Toho utrpení tě ušetřím a popřípadě hop nechám na tvém samostudiu. Jen podotknu, že se značí podobně jako septakordy, ale ještě se přidává značka toho, jaká nóna, undecima či tercdecima se přidává. Teorii akordů bych ukončil někde jinde, a to u obratů akordů.

O co tedy jde při obratu akordů?
Jde o to, že nejspodnější, čili základní tón akordu, se posune o oktávu výš. Akord tedy stále sestává ze stejných tónů a jeho harmonická funkce je tatáž, ale zní jinak. Jako příklad – durový kvintakord c-e-g se v 1. obratu stane souzvukem v pořadí e-g-c. Tomuto obratu (což platí u všech 1. obratů všech kvintakordů) se říká sextakord, protože sestává z tercie a sexty. Druhý obrat se nazývá kvartsextakord, sestává z kvarty a sexty a příkladem je g-c-e jakožto obrat C. Obrat se značí tak, že se pod lomítko napíše žádaný nejhlubší tón, v 1. obratu tedy např. C/E, v 2. C/G.

Dobře, a jak tedy poznám, jaký akord mám hrát?
Jsou dvě možnosti, bud typický zápis v notaci, nebo akordové značky. Ty vznikly jako zjednodušený zápis tam, kde není třeba dbát na to, jak vysoko akord zní, ale pouze na jeho harmonickou funkci – např. v kytarovém doprovodu. Účelem těchto značek je vlastně popsání všech intervalů. A vypadá to tedy takto:

Prima – základní tón akordu, značí se písmenem, většinou velkým, někdy se ale mollové akordy píšou s malým
Tercie – pokud je velká, akord je dur a nijak se neznačí, pokud je malá, akord je mollový a značí se příponou mi
Kvinta – čistá se neznačí, zmenšená horním indexem 5-,5b nebo jen -, zvětšená horním indexem 5+, 5# nebo jen +, popř. příponou aug
Septima – malá pomocí horního indexu 7, velká pomocí maj7, 7maj nebo příponou maj
Nóna – malá horním indexem 9-, velká indexem 9, zvětšená 9+ nebo 9#, avšak ta je harmonicky shodná s malou tercií, takže uvádí, obsahuje-li akord velkou tercii i zvětšenou nónu
Undecima – čistá horní index 11, zmenšená 11- nebo 11b a zvětšená 11+ nebo 11#, avšak kvůli shodnosti s jinými intervaly se uvádí jen pokud jsou přímo obsaženy navíc.
Tercdecima – malá indexy 13- nebo 13b, velká 13

Většinou se ale neznačí všechny intervaly a rozumí se, že akord obsahuje všechny, které jsou nižší než nejvyšší uvedený interval. Tyto se berou ve své nejjednodušší podobě - kvinta čistá, septima malá, nóna velká

A co různé další slovní přípony?
Add – značí přidání intervalu, znamená, že se hraje základní kvintakord (prima, tercie a kvinta) a přidá se zmíněný interval, třeba add11 znamená, že hrajeme primu, tercii, kvintu a undecimu, nehrajeme septimu a nónu
6 – zkratka 6 se používá místo add13 (velká tercdecima je stejný tón jako velká sexta, jen o oktávu výš)
Dim – zmenšený septakord, obsahuje malou tercii, zmenšenou kvintu a zmenšenou septimu
Sus – značí tzv. průtažný tón, většinou kvartu (4sus nebo sus4), méně kdy sekundu (2sus, sus2) a znamená, že tercie je nahrazena právě kvartou nebo sekundou. Je podobnost mezi 4sus a add11 a 2sus a add9, rozdíl spočívá právě v tom, že akordy s add obsahují i tercii, sus ne, jinak jsou stejné.

Pro samostudium - http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_ako ... na%C4%8Dek

[Nero]

Akordy jsou tedy už taky za námi, kam se podíváme dál?
Stupnice…

Tak jdeme na to.
Ne tak zbrkle, první věc, kterou si musím ujasnit je rozdíl mezi stupnicí a tóninou. Možná začnu koncem, ale má to smysl. Co je stupnice si nechám na další otázku, teď tónina je příslušnost skladby k určité stupnici. Více méně to znamená, že skladba užívá (zejména) tónů dané stupnice. Skladba tedy není v stupnici C-dur, ale v tónině C-dur. Tónina se ovšem může během skladby měnit – tomu se říká modulace. Tóninu určíme nejlépe pomocí zjištění počtu různých tónu, u jednohlasé skladby zjistíme tóniku (základní tón tóniny) díky poslednímu tónu, u vícehlasé pomocí posledního akordu. Ne vždy to tak ale musí být.

A co tedy ty stupnice?
Definice stupnice by zněla asi takto: Jde o řadu tónů v rozmezí (většinou) jedné oktávy, které jsou uspořádány podle jistých pravidel. Těmi jsou počet tónů a jejich vzdálenost (intervaly mezi nimi), např. rozmístění celých tónů a půltónů. (Přesné vzdálenosti ovšem taky souvisí s použitým laděním.) Základní tón se nazývá tónika a od něj je (většinou) odvozen název celé stupnice.
Stupnice je tedy vyplněním oktávy určitým počtem tónů.

Kolik tónů tedy může v stupnici být?
Stupnice jsou nejčastěji pětitónové, šestitónové, sedmitónové nebo dvanáctitónové. Pětitónové, častěji zvané pentatonické, se používají v oblasti Japonska a Číny, ale třeba i Maďarska, šestitónové se někdy nazývají celotónové, protože vzdálenost mezi tóny je vždy jeden celý tón, příkladem sedmitónových je nám asi nejznámější diatonická stupnice a pak stupnice církevní, dvanáctitónové jsou stupnice chromatické, ty obsahují všech 12 půltónů v oktávě.

Jaké stupnice se tedy nejčastěji používají?
Stále zůstaneme v evropské hudbě – tradiční evropská hudba užívá diatonické stupnice, které vychází ze starořeckých stupnic. Nejčastěji jde o durovou (tvrdou) a 3 mollové (měkké) stupnice – aiolskou, harmonickou (ta se ovšem nedá zařadit mezi diatoniku zcela přesně, protože obsahuje 3 dvojice tónů, mezi kterými je jen půltón a jeden interval zvětšené sekundy) a melodickou. V moderní hudbě se již objevují i další stupnice, např. jazzové/bluesové a další, např. pentatonické, cikánské, celotónové a mnohé další. Někdy se mimoevropské stupnice označují jako exotické.

Podíváme se na některé blíže?
Ano, začneme s diatonickou stupnicí. Tato stupnice má tedy v rozsahu jedné oktávy 7 tónů, mezi kterými jsou celé tóny a na dvou místech jen půltóny. Jak jdou tyto tóny za sebou, říká se jim tónika, supertónika, medianta, subdominanta, dominanta, superdominanta a subtónika, stejně se dá říkat i akordům, které jsou od těchto tónů odvozeny. Dají se rozdělit na církevní a moderní.

Začněme s těmi církevními…
Dobře, vezmeme to postupně. Tyto stupnice se někdy nazývají starými a vžilo se pro ně označení mody (a jeden je modus). Užívali se zejména ve středověku k církevních sborech (proto církevní), avšak základy pochází již ze starého Řecka, a proto mají názvy po řeckých kmenech. Vycházejí z tzv. tetrachordů, což je posloupnost 4 tónů. Kombinací 2 tetrachordů byl položen základ těchto církevních stupnic

Tak a trochu konkrétněji?
Dobře, nejdříve vznikly církevní stupnice autentické, kterými ve 4. století definoval základ církevních zpěvů sv. Ambrož, biskup z Milána. Jde o stupnice dórskou, frygickou, lydickou a mixolydickou.

Jak tyto stupnice tedy vypadaly?
Pokud vezmeme za základ dnešní C-dur stupnici (c, d, e, f, g, a, h), tak dórská by začínala na druhém stupni (d, e, f, g, a, h, c) – ta nejvíce ovlivnila vznik dnešní mollové stupnice, frygická na třetím (e, f, g, a, h, c, d), lydická na čtvrtém (f, g, a, h, c, d, e) – ta ovlivnila vznik durové stupnice, a mixolydická na pátém (g, a, h, c, d, e, f).

Když vnikly nejdříve, co vznikalo po nich?
Pak, v 6. století, pravděpodobně papež Řehoř Veliký zavedl tzv. odvozené, neboli plagální stupnice. Ty vznikly tak, že horní kvartová část (laicky řečeno horní 3 tóny) se přesunuly pod spodní kvintovou část (hlubších 4 tónů), a označovaly se pomocí předpony hypo-. Čili vznikla stupnice hypodórická (z d, e, f, g, a, h, c se stalo a, h, c, d, e, f, g) nebo hypomixolydická (nově d, e, f, g, a, h, c) atd.

A jak tedy vznikly dnešní „klasické“ durové a mollové stupnice?
V 16. století byly zavedeny další 2 mody, aiolský (a, h, c, d, e, f, g) a modus jónský (c, d, e, f, g, a, h). Jistě sis všiml, že aiolský je totožný s dnešní mollovou (A-moll) a jónský s dnešní durovou stupnicí (C-dur)


Frygický -1, 2, 2, 2, 1, 2, 2
Aiolský - 2, 1, 2, 2, 1, 2, 2
Jónský - 2, 2, 1, 2, 2, 2, 1
Lydický - 2, 2, 2, 1, 2, 2, 1
Dórský - 2, 1, 2, 2, 2, 1, 2
Mixolydický - 2, 2, 1, 2, 2, 1, 2
Lokrický -1, 2, 2, 1, 2, 2, 2

Jen pro přehled vkládám tabulku, kde jsou uvedeny intervaly, jak jdou po sobě. 2 znamená vzdálenost celého tónu (2 půltónů), 1 jednoho půltónu.

Jestli jsem ale dával dobře pozor, žádná stupnice nezačínala tónem h, navíc jsme ses nezmínili lokrickém modu. Kde ten se tu vzal?
Lokrický modus je právě modem začínajícím na tónu h. Není tak známý a vlastně se téměř vůbec nepoužívá. Proč? Více méně jde jen o formální záležitost, lokrický modus nemá čistou, ale zmenšenou kvintu. Tento souzvuk, který je poměrně dost disonantní, se nelíbil církvi a ta ho označila jako „ďáblův“ souzvuk, protože v něm slyšela zvuky pekla. Proto ho také zakázala užívat a lokrický modus tak nikdy nenašel uplatnění. Ne, toto není výmysl, skutečně to tak je. Mimochodem, víte jakým intervalem se otvírá první skladba Black Sabbath?

Dobře, to bychom měli církevní stupnice, co ty moderní?
Postupem času se přestaly užívat církevní mody, ale béčka a křížky, zůstal pouze jónský modus, kterému se začalo říkal durová (tvrdá) stupnice, a aiolský, kterému se začalo říkat mollová (měkká) stupnice. Tyto stupnice lze vytvořit od jakéhokoli tónu a určuje je předznamenání (křížky a béčka). Lze je podle něj uspořádat do kvartového a kvintového kruhu.
Dvojici stupnic, které mají stejné předznamenání, přesněji řečeno, obsahují stejný tónový materiál, se říká paralelní, příkladem jsou C-dur a A-moll, které oboje obsahují tóny c, d, e, f, g, a, h. Durová začíná na 3. tónu mollové, mollová na 6. durové.

Něco blíže k durové?
Má stejnou posloupnost jako jónská stupnice – postupně 2, 2, 1, 2, 2, 2, 1 půltónů, půltóny jsou tedy mezi 3. a 4. a 7. a 8. tónem. Základní stupnicí je C-dur, která nemá žádné předznamenání, hraje se vlastně jen na bílých klávesách klavíru.

A mollové?
Základní mollová je shodná s aiolskou, má posloupnost 2, 1, 2, 2, 1, 2, 2 půltónů, půltóny mezi 2. a 3. a 5. a 6. tónem. Základní stupnicí je A-moll, někdy se označuje jen jako a. Pak existuje melodická mollová, ta má posloupnost 1, 2, 2, 2, 2, 1 půltónů, vznikla zvýšením 6. a 7. stupně, takže půltóny jsou mezi 2. a 3. a 7. a 8. tónem. Toto umožňuje vřazení durového septakordu.

Zmínili jsme se o harmonické mollové…
Ano, ale jak již bylo řečeno, tato nesplňuje požadavky na to, aby byla považována za diatonickou, její posloupnost 2, 1, 2, 2, 1, 3, 1 půltónů, takže má půltón mezi 2. a 3. tónem a 5. a 6. tónem, avšak má půltón i mezi 7. a 8. stupněm, takže mezi 6. a 7. stupněm musí být 3 půltóny.

Pár řádků zpět padla zmínka o kvintovém a kvartovém kruhu. O co jde?
Jde o způsob, jak si odvodit, které tóny patří do které tóniny. Kvintový kruh říká, jak přidávat křížky, kvartový jak béčka a jdou proti sobě.






Jak s nimi tedy pracovat?
Začněme s kvintovým, tam se postupuje ve směru hodinových ručiček. Při postupu na další tón skočíme o kvintu výš (c-g) a dostaneme se do stupnice, která má o křížek víc. Jak již bylo řečeno, C-dur nemá žádný křížek, G-dur bude mít tedy křížek 1. A který? Ten který je v hodinovém směru první, čili Fis. Další stupnice, D-dur, bude mít křížky 2, a to Fis a Cis. A kdybys chtěl vyčíst, co vše za tóny má nějaká stupnice, je to vždy základní tón + předchozí tón + pět následujících. Názorně:





Co s kvartovým?
Tam budeme považovat za základní tón a a stupnici A-moll. Ta nemá žádné béčka. Pokud se šoupneme proti směru hodin, dostaneme se na tón d, o kvartu níž. Stupnice D-moll bude mít tedy jedno béčko, a to tón b (což je ais nebo hes, pro procvičení enharmonických záměn, malá nelogičnost daná historickým vývojem). Další krok by byl na g a G-moll s 2 béčky, a to b a es. Pokud jde o to, které tóny k této stupnici patří, jsou vždy 2 další tóny po a 5 proti směru hodin, obrázek výše u C-dur by tedy odpovídal A-moll a G-dur E-mollu (ano, jsou to paralelní tóniny).

To by bylo k diatonikám snad vše…





Dobře, tak k dalším stupnicím…
Více méně, celotónové či chromatické, případně další exotické stupnice pro nás nemají tak zásadní význam, takže ty bych přenechal samostudiu. K čemu bych se ještě ve stručnosti vyjádřil, jsou pentatonické stupnice…

… které tedy mají 5 tónů. Jak se ale vytvoří?
Tato stupnice nemá žádné půltóny, její postup je 2, 2, 3, 2, 3. Tři intervaly tedy tvoří celý tón a dva 3 půltóny. Vznikne vynecháním kvarty a septimy ze diatonické stupnice a může mít 5 různých modů. Na klavíru ji tvoří černé klapky. V podstatě jde o 4 po sobě jdoucí kvinty přesunuté do jedné oktávy: c, g, d, a ,e přesunuto do c, d, e, g, a.

Ještě něco ke stupnicím?
Ne, to by bylo vše. Zbytek nechávám na vás. Jen podotýkám, že existují i stupnice, které vůbec neoperují s půltóny, ale i s mikrointervaly jako 1/4tóny nebo ještě menšími intervaly. Jiné vůbec neuvažují oktávy, další nejsou pravidelné, některé nelze transponovat. Hudba je holt moc složitá na to, aby vše šlo jednoduše a krátce vysvětlit.

No, a kdo by se chtěl vzdělat v dalších stupnicích a naučit se je třeba hrát, nechť použije následující odkaz.
http://jguitar.com/scale?root=C&scale=I ... otes=flats

A možná přece jen ještě něco, uděláme si tím úvod do další látky, do ladění. Pokud vezmeme chromatickou stupnici, která sestává z dvanácti půltónů, zjistíme, že nejde vytvořit stupnici tak, aby veškeré intervaly byly čisté. Víme, že oktáva má frekvenci 2:1 = 2. Poměr čistého půltónu je 16:15. Kdybychom tedy chtěli sestavit oktávu z dvanácti takovýchto půltónů, nebude nám poslední půltón frekvenčně souhlasit s oktávou, protože (16:15) na 12. se nerovná 2, ale 2,17. Podobný problém vyvstane i u jiných intervalů, a tento problém se snaží vyřešit systémy ladění.

[Nero]

Takže rovnou na věc. Co to ladění?
Existuje několik systémů ladění, jejichž cílem je rozdělit oktávu tak, aby jednotlivé intervaly byly posluchačsky co nejpříjemnější. Ovšem za cenu různých ústupků. Konkrétněji u jednotlivých ladění.

Jaké druhy tedy existují?
Veskrze lze ladění rozdělit na 2 druhy – čisté, neboli přirozené, a temperované.

Co tedy o čistém ladění?
Přirozené ladění používá tóny, jejichž frekvence jsou ve vzájemných poměrech vyjádřené celými čísly. Existuje ale mnoho různých výkladů, co to čisté ladění vlastně je.
Příkladem čistého ladění je např. Pythagorejské ladění, které pro odvození všech tónů používá poměr oktávy 2:1 a kvinty 3:2. Tento systém avšak pravděpodobně nevymyslel sám Pythagoras, znaly ho už Babyloňané, Sumeřané i Číňané. Pomocí 5 kvintových kroků (tón vždy zvednu o kvintu) vytvořil Pythagoras pentatonický systém, další 2 kvintové kroky vytvořili klasickou diatonickou stupnici.
Jiným typem je tzv. Didymické čisté ladění, které kromě poměrů oktávy a kvinty využívá i poměru velké tercie 5:4.

No, a v čem je tedy problém?
Problém spočívá v tom, že přestože mají intervaly „přirozenou“ velikost, souvisí s tímto laděním problémy, které znemožňují jeho běžné užití v rámci moderní hudby. Důsledné užití čistého ladění by vedlo ke vzniknu nekonečně velkého počtu tónů v oktávě. Při omezení počtu tónů zase vzniknou nečisté, velmi nelibozvučné, tzv. vlčí intervaly. Problém je v tom, že při odvozování přes kvinty se vzdálenost mezi 12 čistými kvintami a 7 oktávami, která by měla být stejná, nepatrně liší. Tomu to rozdílu se říká Pythagorejské koma a vlčí intervaly vznikají právě nutným použitím kvinty, která je o Pythagorejské koma jiná, než ostatní čisté kvinty. Proto souzvuky s ní neladí.
Dalším problémem je to, že frekvence stejných tónů se v jednotlivých stupnicích liší (G v C-duru má jinou hodnotu než G v G-duru), a proto není možné skladbu modulovat do jiné tóniny, prostě by pak zněla rozladěně. Navíc není možné provést enharmonickou záměnu, protože při přesné aplikaci čistého ladění by např. tón dis byl zhruba o ¼ půltónu jiný než tón es. To znemožňuje užití čistého ladění na nástrojích s pevně danou výškou tónu (kytara, klavír), protože při přesném naladění by se nástroj mohl použít jen v jedné tónině, ne v jiné.

Dobře, a jak se to tedy vyřešilo?
Vznikem temperovaného ladění. To řeší předchozí problémy, ovšem za cenu rozladění některých intervalů. S tímto laděním je možné modulovat do jiných tónin, zmizí vlčí intervaly a začne fungovat enharmonická záměna, která umožní omezení počtu tónů na 12.
Existují 2 typy temperovaného ladění – prvním, a starším, je nerovnoměrně temperované ladění. Do něj patří více druhů ladění. Snahou je to, aby blízké tóniny zněly co nejlépe a ty vzdálené byly jakž takž použitelné. Některé intervaly jsou preferované a laděné jako čisté, jiné proto zní disonantněji. V průběhu času dokázaly různé systémy nerovnoměrně temperovaného ladění snižovat Pythagorejské koma na stále menší úroveň.

A druhý typ?
Druhým typem je tzv. rovnoměrně temperované ladění. To spočívá v rozdělení oktávy na 12 zcela stejných půltónu v poměru (12. odmocnina ze 2 ):1. Problémem je, že kromě oktávy díky tomuto ladění není žádný jiný interval skutečně čistý. Všechny sousední půltóny jsou tedy ve stejně velkém poměru, stejně jako všechny kvinty, kvarty, tercie a jakékoli další intervaly. Toto ladění vznikne z Pythagorejského ladění snížením všech kvint o zhruba 1,96 centu. Toto ladění je dnes zcela dominantní.

I přesto ale existují exotická ladění, která zcela neodpovídají evropské představě. Mohou mít zcela odlišný základní interval, mohou mít různý počet odlišných tónu, mohou mít jiné nejmenší vzdálenosti mezi sousedními tóny.

Jak již bylo řečeno, hudba je moc složitá, aby se všechny její podoby v rámci času a místa daly popsat.

[Nero]

Co je to nota?
Nota je grafický znak pro tón, který vyjadřuje délku a výšku hraného tónu (pomocí dalších hudebních značek i barvu a sílu tónu - to, jak přesně má daný tón znít, respektive jak ho zahrát).

Kam se noty zapisují?
Pro zápis not se používá notová osnova. Ta sestává z 5 linek a 4 mezer, kam se píšou noty. Pokud nám tyto linky nestačí, používají se tzv. pomocné linky, což jsou vlastně krátké čáry, které napíšeme pod či nad osnovu. Čím níž je nota napsána, tím hlouběji tón zní a naopak.


Originální velikost

Jak se začíná notový zápis?
Nejprve je nutno na začátek osnovy napsat základní informace, podle kterých se má hrát. První se notová osnova „otevře“ pomocí klíče. Ten nikdy nesmí chybět, protože definuje, na jaké lince osnovy je jaký tón. Musí se psát na každý řádek osnovy.

Jaké druhy klíčů máme?
Existují 3 hlavní skupiny klíčů, ale podstatné jsou zejména 2 - G-klíče (říká se jim houslové podle nejčastějšího použití) a F-klíče (basové). Třetí skupinou jsou C-klíče (violový klíč a klíče opužívané dříve pro zpěvní hlasy ve sboru). Každý klíč má svůj referenční tón, podle kterého se jmenuje a od kterého se odvodí další tóny (G-klíč určuje polohu tónu g1, F-klíč určuje f malé, C-klíč c1)

Jak tedy vypadá houslový klíč?
Houslový klíč je klíč, s kterým se setkáš asi nejčastěji. Jeho referenčním tónem je g1, který se nachází na jednom konci klíče, na 2. lince odspoda. Tón c1 leží na první pomocné lince pod notovou osnovou. Tento klíč se používá pro pravou ruku klávesových nástrojů, ženské hlasy, housle, vysoké dechové nástroje apod.



Co basový klíč?
Referenčním tónem basového klíče je malé f, které najdeme na lince označené 2 tečkami, tedy 4. lince. Používá se pro kontrabas, baskytaru, levou ruku klávesových nástrojů, mužské hlasy. Tón c1 zde leží na první pomocné lince nad osnovou.



Zbývá ještě C-klíč…
Ten je nejkomplikovanější. Může být totiž zaspán různými způsoby (různě vysoko na notové osnově), referenční tón je vždy c1 a jeho umístění určuje střed klíče. Může být na 1. lince – pak jde o sopránový klíč (b), 2. lince – mezzosopránový klíč (c), 3. lince – altový neboli violový klíč (d),4. lince – tenorový klíč (e) nebo 5. lince – barytonový klíč (f). Historicky se psal jako ty na začátku osnovy (a).



Tento klíč se používá zejména jako violový či pozounový.

Počkat, mluvíme o malém f, c1, jak tyto tóny srovnat?
Prakticky se takto určuje příslušnost k oktávě, jdou za sebou velká, malá, jednočárkovaná, dvoučárkovaná atd.


Originální velikost

A co kytara, jak by se zapsala ta?
Zde jsou 2 možnosti. Kytara hraje o oktávu níž než housle, ale někdy se zapisuje normálně do houslového klíče a počítá se s tím, že kytarista ví, že má hrát o oktávu níž. Avšak správně by se měl využít oktávový klíč. Ten nám ukazuje, kde leží referenční tón, ale pak vše zvyšuje či snižuje o oktávu či 2. Zde s používá značka 8 (jedna oktáva) či 15 (2 oktávy) pod nebo nad klíč. Takže notace pro kytaru by se správně měla začít tímto znakem:



Podobně baskytara by se měla zaznamenávat s basovým klíčem s 8 dole, protože zní o oktávu níž než její notace v basovém klíči. Zase, neřeší se to, basák ví, kde má hrát.

Tak to bychom měli klíče, co dál?
Předznamenání. To nám řekne, jaké tóny se musí snižovat či zvyšovat o půltón. Jde tedy o definování stupnice. Pro předznamenání se píšou béčka a křížky na linky nebo do mezer, které přísluší tónům, které se mají měnit Jako příklad předznamenání D-dur s 2 křížky a Es-dur s 3 béčky:




Co po předznamenání?
Pak musíme určit takt. (Tedy musíme, jsou skladatelé, kteří takty vůbec nepoužívají, ale to je poměrně neběžná praxe.) Takt je základní rytmickou jednotkou skladby. Jednotlivé takty se oddělují taktovými čarami - na obrázku označené jako "bar lines", samotné takty jako "measures".



Co tedy musíme za klíčem a předznamenáním napsat?
Musíme určit, v jakém taktu se skladba bude hrát. Laicky řečeno, budeme se počítat pr-vá dru-há tře-tí čtvr-tá nebo jenom raz-dva-tři nebo třeba pr-vá dru-há tře-tí čtvr-tá pá-tá. Toto označení nám řekne, kolik not se vlastně do taktu vejde. Zapisuje se jako zlomek, ve kterém čitatel říká kolik a jmenovatel jakých not se nám do taktu vejde. Tento znak stačí napsat na začátek celé skladby a pak případně jen do míst, kde by docházelo k nějaké změně. Příkladem je 4/4 neboli celý takt, ¾ takt, 6/8 takt, 2/2 takt, 5/8 takt atd.



Dobře, a jak poznám, jak rychle mám dané noty hrát?
K tomu nám slouží zápis tempa. Ten řekne, kolik čtvrťových not máme zahrát za minutu, jeho jednotkou jsou doby za minutu, z anglického beats per minute se pak vžila zkratka BPM. Tempo se dá zapsat buď exaktně číslem.



Nebo pomocí slovního určení, které vychází z italské terminologie. Jak praví Wiki:

Velmi pomalá tempa :
Lentissimo/Adagissimo – nejpomalejší
Grave – těžce (40/min.)
Largo – zeširoka, zdlouhavě (40-60/min.)
Lento – pomalu, rozvláčně
Adaggio - zdlouha, zvolna, pohodlně
Larghetto - zeširoka, zdlouhavě, ale méně než largo a více než adante

Pomalá tempa :
Andante – krokem, volně, ale nikoliv zdlouhavě (60/min.) Příbuzným tempem je např. andante con moto - rychlejším krokem.
Andantino
Sostenuto
Comodo
Maestoso

Střední tempa :
Allegro moderato – mírně rychle (80-88/min.)
Allegretto – trochu rychleji
Animato

Rychlá tempa :
Allegro – rychle; 120-130/min. Příbuzná tempa jsou allegro con brio - živě, allegro con moto – hybně, allegro molto – velmi rychle.
Allego assai

Velmi rychlá tempa :
Allegro vivace
Vivo/vivace – 160/min.
Presto/molto presto/molto vivace – velmi rychle; 168-208
Prestissimo - „nejrychleji“

Tempo se samozřejmě může měnit, pro to také existují značky, nejčastěji se používají nápisy accelerando nebo ritardando.

Pěkné, ale mluvíme tu o tom, že hrajeme čtvrťové noty za minutu, takt určuje počet nějakých not, ale jaké ty noty vlastně jsou?
Nota má vlastně 2 významy pro to, jaký tón bude. Její poloha v notové osnově určuje, jak bude tón vysoko, druh noty pak určuje její délku. V praxi je to tak, že název noty vypovídá o tom, kolik (jakou část) zabírá 4/4 taktu. Celá nota trvá 4 doby a 4/4 takt zabere celý. Půlová nota zabere půlku tohoto taktu a trvá 2 doby. Čtvrťová trvá jednu dobu a tudíž by se do 4/4 taktu vešla čtyřikrát. Pak máme osminové, šestnáctinové, dvaatřicetinové, čtyřiašedesátinové noty. Teoreticky bychom mohli pokračovat i dál.

Tady vidíme noty a jejich počet v celém (4/4) taktu


Originální velikost

A zde celou až 1/64 notu



Při zápisu více not s praporky za sebou se praporky spojují a vzniká trámec. Platí, že počet trámců dotýkajících se nožičky musí odpovídat počtu praporků, které by měla tatáž nota samostatně. Noty čtvrťové a kratší se píší s nožičkou nahoru, od 3. linky výše s nožičkou dolů (je to kvůli tomu, aby nožičky příliš netrčely z osnovy, jiný účel to nemá). Noty se společným trámcem mají nožičky orientované stejným směrem (podle noty nejvíce vzdálené od středu osnovy).



A co když chceme zapsat ticho?
Tak použijeme pomlky. Jejich hodnoty jsou stejné jako u not a zapisují se takto



V tomto případě ale nastává problém, pokud bych chtěl napsat notu, která bude kratší než celá, ale delší než půlová. Nebo Kratší než půlová, ale delší než čtvrťová…
Pro tento případ máme tečku. Ta se píše vpravo za notu a značí, že nota bude znít o jednu svou polovinu déle. Půlová tedy nebude znít 2, ale 3 doby, čtvrťová ne 1, ale 1 a ½ doby atd.



Když už jsme u teček, co další hudební značky?
Takových značek existuje skutečně mnoho, některé základní sem vypíšu…

Staccato – Staccato - způsob hry, kdy se tón má znít krátce (značení tečkou pod nebo nad notou - naproti nožičce). Staccatissimo se značí malou šipečkou směřující svisle k notě a znamená "tón co nejkratší, ostré staccato")



Tenuto – naopak zdůraznění, že nota má hrát přesně tak dlouho, jak je napsaná, čárka pod notou, u smyčců se používá název détaché



Legato / ligatura – spojení 2 a více not obloučkem znamenající „svázané“ zahrání, u dechů na jedno fouknutí, u smyčců jedním tahem, u zpěvu v jedné slabice, u kytary jedním brnknutím a pak příklepem či odtahem. Zvláštní typ je ligatura, která spojuje dvě sousední noty stejné výšky (např. g1, g1). Jejich délky se sečtou a hrají se pak jako jeden tón.



Koruna – prodloužení noty (např. na konci skladby) dle uvážení hudebníka, též se označuje jako fermata.



Triola – Triola – patří do tzv. nepravidelného dělení. Vzniká rozdělením notových délek na třetiny (místo na poloviny). Při zápisu se použijí stejné noty jako obvykle, pouze se označují šikmou trojkou, příp. se svorkou (viz. obr.). Místo 2 not se pak hrají 3 na stejný počet dob, např.: osminová triola = 3 osminové noty na jednu dobu, čtvrťová triola = 3 čtvrťové noty na dvě doby atd...



Accelerando / Ritardando – zkratky accel. a rit. značí zrychlení a zpomalení.

A tempo – "v tempu", z italštiny, používá se po zpomalení ve skladbě
Tempo primo (Tempo I) - návrat do původního (počátečního) tempa

Křížky a béčka – viz část o tónech, # zvyšuje a b snižuje tón o půltón, píše se před notu

Odrážka – ppokud je potřeba z jakéhokoli důvodu zrušit platnost předchozího křížku nebo béčka, použijeme odrážku (na obrázku je prvně béčko, poté odrážka).



8va – píše se nad osnovu a znamená, že se vše hraje o oktávu výš
8vb / 8va bassa – píše se pod osnovu a znamená, že se vše hraje o oktávu níž
15ma – vše se hraje o 2 oktávy výš
15mb / 15ma bassa – vše se hraje o 2 oktávy níž

Trylek – zahraný tón se rychle střídá se svou horní sekundou (podle tóniny, ve které je skladba napsaná, např. v C-dur se trylkuje e-f, ale v D-dur e-fis). Je-li třeba trylek upřesnit, doplní se ke značce "tr" potřebná posuvka. Jak se značí a může hrát:



Nátryl – tón se jednou rychle vystřídá se svou horní sekundou a pak se drží. Značí se a hraje jako:



Obal – nota se vždy „obalí“ okolními. Podle umístení "preclíku" se začíná obalem rovnou nebo až později, značka se může tvarem lišit podle toho, jestli se obaluje od tónu nad či pod tónem původním.



Příraz – před notou se zahraje ještě jedna, „přirazí“ se navíc. Značí se malou notičkou (většinou osminkou nebo šestnáctinkou s přeškrtnutou nožičkou) před hlavní notou. Malá notička se nikdy nezapočítává do taktu s normálními notami, ale hraje se v rámci hlavní noty


Dynamika – existují slovní zkratky sílu (hlasitost) hraných tónů, nejčastěji se používají pp (pianissimo) - velmi slabě, p (piano) - slabě, mf (mezzoforte) - středně silně, f (forte) - silně, ff (fortissimo) - velmi silně



Crescendo / Decrescendo – používají se pro postupné zesilování či zeslabování

Důraz = akcent – zdůraznění pouze jednoho tónu



Synkopa – přenesení důrazu (začátku tónu) z těžké doby na lehkou (do místa v taktu např. mimo začátky dob, tam, kde "necítíme" dobu)



Repetice – užívá se pro zopakování části skladby, pokud se jinak neuvede, tak jednou, pokud je třeba vícekrát, napíše se to nad ní.



Prima volta, Seconda volta – potřebujeme-li, aby se lišil konec repetice, při prvním zahrání se zahraje prima volta, při zopakování seconda volta



A jak se notový zápis uzavírá?
Na to je dvojitá taktová čára.

[Nero]

Co je to tabulatura?
Tabulatura je zvláštní způsob notového záznamu, který se využívá zejména pro strunné nástroje, avšak např. i pro varhany. Vznikla někdy ve středověku pro záznam loutny, během renesance a baroka se rozšířila do mnoha podob pro různé nástroje. Její současné použití se rozvinulo zejména v souvislosti s populární a hlavně rockové a metalové hudby. Více o historii najdete zde http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-cla ... unor~2005/



Jaké jsou výhody a nevýhody tabulatur?
Tabulatury mají jednu velkou výhodu, a tou je to, že pro jejich čtení a hraní z nich nejsou třeba žádné znalosti běžné notace, to znamená, že i absolutní notový analfabet z nich dokáže zahrát. Výhodou je také to, že tabulatura vám řekne, kde co na nástroji zahrát.
Nevýhodou je to, že tabulatura sama o sobě je velmi nepřesný způsob záznamu. Udává, jaký tón se má zahrát, ale ne jak dlouho má znít (zde je snaha o částečné řešení naznačení délky tóny vzdáleností jednotlivých tónu v tabulatuře), sama o sobě neudává tempo, rytmus, nezjistíme z ní tóninu apod. Zápis tabulatury je tedy intuitivnější a pro notové neznalce mnohem jednodušší na přehrání, ale z hlediska hudební teorie o skladbě vůbec nevypovídá. Navíc pro zahrání skladby z tabulatur musí hráč skladbu znát, jen z tabů ji nevyčte.

Dají se tyto problém nějak vyřešit?
Ano, kombinací tabulatur a klasických notových zápisů. Když to tak vezmeme, v současnosti se můžeme setkat s 3 typy tabulatur – „ASCII“ taby, to jsou ty nejjednodušší, které najdeme jako kódy na webu nebo je otevřeme v poznámkovém bloku jako soubor .txt. Druhým, a ne moc často používaným typem jsou jakési „hybridní“ tabulatury, které například přidávají k číslům na tabulatuře nožičky, které mají skutečné noty. A posledním a zdaleka nejlepším způsobem je záznam notace i tabulatury najednou – to najdeme např. v různých knížkách tabulatur, nebo v programech typu GuitarPro (GP - shareware) nebo Powertab (PT - freeware) a dalších. Zde nám tabulatura ukáže, co a jak hrát, a notace doplní potřebné údaje o délkách not, rytmu, tempu, tónině apod.

ASCII

Kód: Vybrat vše

e|-----------------------------------------------------------------
h|-----------------------------------------------------------------
G|-----------------------------------------------------------------
D|-----------5-----------------------------------------------------
A|-------7---------------7-----------------------------------------
E|---0-----------6---5---------------------------------------------

Hybridní


Tabulatura s notací



Jak tedy taková tabulatura vypadá?
To vidíš výše... JInak zde samozřejmě záleží na tom, jaký nástroj chceme zatabovat. Pro naše účely bohatě stačí řešit nástroje strunné a pražcové, kde až na vyjímky (tvořené např. 12-tistrunnou kytarou) platí pravidlo kolik strun, tolik linek, na které se dále píše. Takže kytaristé se nejspíš setkají s 6 nebo 7 linkami, basáci s 4, 5 nebo 6.

Jak tabulatura začíná?
Zde je začátek mnohem jednodušší než u notace. Jediné, co je třeba udat, je naladění jednotlivých strun s tím, že nejvyšší struna (např. vysoké e na kytaře) je nahoře a nejhlubší (hluboké E) je dole. Dále už vedou hned linky jakožto jednotlivé struny, které se většinou dělí svislými taktovými čarami.

Je nějaký rozdíl mezi ASCII taby a taby z PT nebo GP?
Ano, PT nebo GP mají jako struny souvislé čáry, i ASCII tabů jsou struny tvořeny pomlčkami s tím, že pro alespoň jakési naznačení délky se používá 8 nebo méně kdy 16 pomlček do taktu jako náznak 1/8 nebo 1/16 not/pomlk.

Co se na linky píše?
Jednotlivá čísla, která znamenají, na jakém pražci se má struna zmáčknout. Není zapsáno žádné číslo, struna se nehraje, pokud nula, hraje se prázdná struna. Pokud jdou tóny postupně za sebou, hrají se i tóny postupně, pokud jsou pod sebou, hrají se jako souzvuk.

Co dále se v tabulaturách uvádí?
Dále je možno, uvést, jak dané tóny zahrát, resp. jaké techniky hry se mají použít. V kombinovaných tabulaturách se používají běžné hudební značky (uvedeny výše v části o notách a notaci) a některé specifické. ASCII taby využívají poněkud zjednodušené zápisy a značky, které navíc ne vždy jsou jednotné.

Dovoluji si citovat z http://kytarovenebe.cz:

Kód: Vybrat vše

--2h3--

h - hammer-on - příklep
Chytnete strunu na 2. pražci ukazováčkem, brnknete a prostředníčkem přiklepnete 3. pražec, tak že se ozve tón o půltón výše. Setkat se můžete také s kombinací dvou příklepů(hammer-onů) po sobě(--2h3h5--). Prostě po prvním příklepu, kdy zní 3. pražec, klepnete dalším prstem ještě do 5., takže uslyšíte tři po sobě plynule jdoucí tóny.

Kód: Vybrat vše

--6p5--

p - pull-off - odtáhnutí
Položíte ukazováček na 5. pražec a prostředníček na 6., brnknete a pustíte prostředníček, takže se rozezní tón na 5. pražci, který stále držíte ukazováčkem. Kombinace tří odtahů(pull-offů) je analogická ke kombinaci tří příklepů, akorát si ty tři pražce předchytíte každý jedním prstem a postupně odtahujete.

Kód: Vybrat vše

--5s10--

s - slide - skluz
Položíte ukazováček na 5. pražec, brnknete a táhnete prst po hmatníku směrem k 10. pražci, takže přejíždíte po pražcích 6, 7, 8 a 9, tón se vám krokově zvyšuje až dojedete na pražec 10. a tak se zastavíte a necháte tón znít.

Kód: Vybrat vše

--5/10-- --/10--

s - slide - skluz nahoru
Viz. skluz z 5. na 10. pražec. Alternativní značení pro skluz z nižšího tónu na vyšší. Pokud před lomítkem není číslo, "vklouznete" na 10. pražec z některého nižšího.

Kód: Vybrat vše

--10\3-- --\10--

s - slide - skluz dolu
Viz. skluz z 10. na 3. pražec. Alternativní značení pro skluz z vyššího tónu na nižší. Pokud před lomítkem není číslo, "vklouznete" na 10. pražec z některého vyššího.

Kód: Vybrat vše

--12b14--

b - bend - vytáhnutí
Položíte ukazováček na 12. pražec, brnknete a teď pozor, táhnete prst směrem nahoru(takže směrem jako k vaší hlavě) po pražci, takže tón se vám zvyšuje plynule(narozdíl od skluzu). Chce to trošku síly a musíte se také zbavit strachu, že ta struna rupne a vytahujete to až bude znít nota o tón výš(tedy jakoby na 14. pražci). Tohle už je jen na vašem sluchu, abyste to poznali. Setkat se můžete i s vytáhnutími třeba jen o čtvrttón či naopak až o 3 celé tóny! To už ale chce opravdu měkké struny, jinak si leda vystřelíte oko.

Kód: Vybrat vše

--14r12--

r - release - uvolnění
Je to opačná technika k vytáhnutí a nejčastěji se setkáte s jejich kombinací (--12b14r12--). Nejde o nic jiného, než že strunu, kterou jste vytáhli, opět povolíte do původní pozice.

Kód: Vybrat vše

--12*--

* - natural harmonic - přirozený flažolet
Hrají se na prázdné struně a to nejčastěji na 5., 7. a 12. pražci a to tak, že brnknete na prázdnou strunu a lehounce přiložíte prst na strunu nad daným pražcem a hned zase prst odtáhnete. Chce to nějaký ten cvik, nepůjde to hned.

Kód: Vybrat vše

--3(10)--

() - classical harmonic - klasický flažolet
Začíná přituhovat. Tohle chce už nějakého toho zkoušení, pokud tedy nejste nadaní od boha nebo posedlí ďáblem. Takže zmáčknete 3. pražec, položíte prst pravé ruky na strunu nad 10. pražcem a brnknete. Asi se ptáte "Ale čím mám brnknout?". No nejčastěji palcem, nebo pokud jste zruční tak malíkem. Dá se to hrát i s trsátkem.

Kód: Vybrat vše

--3-a.h.--

a.h. - artificial harmonic - umělý flažolet
Chytnete strunu na 3. pražci, brnknete a hned přiložíte prst na strunu o 12 pražců výše(tady na nad 15. pražcem). Občas se prst přikládá na strunu o 7 či 5 pražců výše, což je pak v tabulatuře naznačeno.

Kód: Vybrat vše

--9-p.h.--

p.h. - pinch harmonic
Chytnete 9. pražec, brnknete a hned potom škrtnete trsátkem nebo prstem pravé ruky kousek od místa, kde jste do struny brnkli. Tohle chce taky dost cviku, nepovede se to napoprvé.

Kód: Vybrat vše

--7~--

~ - vibrato - vibráto
Chytnete strunu na 7. pražci a prstem, kterým strunu držíte jakoby třesete/pohybujete/kývete zleva doprava, takže struna produkuje tón, který jakoby lehce vibroval, resp. se drobně odchyloval od své původní frekvence.

Kód: Vybrat vše

--7tr8--

tr - trill - trylek
Je to jen maskované rychlé střídání příklepů a odtahů, takže by se to dalo zapsat jako --7h8p7h8p7h8p7--.

Kód: Vybrat vše

--t20p17p13--

t - tap - tapping
Jde o kombinaci příklepu a odtahů za pomoci trsátka či prstu pravé ruky (existuje i jednoruký tapping, ale nebudeme se pouštět do žádných větších akcí). Zpravidla se skládá z tří tónů. Tedy v našem případě položíte prsty levé ruky na 13. a 17. pražec a teď klepnete buď prstem nebo hranou trsátka(tím je to lehčí) do 20. pražce, prst(trsátko) odtáhnete(zní tedy 17. pražec) a pak odtáhnete prst levé ruky, aby zazněl tón na 13. pražci. Takže to nakonec zní, jako byste odtahovali tři tóny po sobě akorát mezi pražci, které prsty jedné ruky najednou nechytíte.

Kód: Vybrat vše

--9pm--

pm - palm mute - tlumení malíkovou hranou
Cílem této techniky je to, aby tón nezněl úplně, ale spíše tak nějak napůl, tlumeně. Nejčastěji se s tlumením setkáte v kombinaci se zkresleným zvukem. Hraje se to docela lehce. Chytnete 9. pražec, pravou ruku položíte na kobylku tak, aby se malíková hrana lehce dotýkala strun a tím je trošku tlumila a brnknete.

Kód: Vybrat vše

--x--

x - dead note - mrtvá nota
A to nejlehčí nakonec. Tahle nota(dá-li se tomu tak vůbec říkat) se hraje tak, že strunu někde ztlumíte(nemačkáte ji na žádném pražci) a brnknete. Akorát si dejte majzla, ať omylem nevyloudíte nějaký flažolet.

[romcx75]

super, jen nevim jak hrát nějaké melodické doprovody, jaký tóny se k sobě hodí a tak.

[Nero]

No, co si představuješ pod melodickým doprovodem? Samo o sobě je to divné spojení, protože doprovod je harmonií, melodii děláý něco zcela jiného...

[besip]

Zdravim sem novacek a na kytaru budu hrat koncem srpna 1 rok.platim si vynikajici online skolu->http://www.guitarmasterclass.net/ a ikdyz ziji v usa jiz 7 let sem tam anglicky neco nesvedu..teorie pro mne byla vzdy spanelska vesnice ale chci do toho slapat nebot pro tvorbu vlastni muziky je to nezbytne

ma otazka se tyka pomocnejch linek..co jsem se dozvedel ja tak pri zapisu not na klasicky 5 linek tak pouzivam malou pomucku..na linkach lezi noty E,G,B,D,F a v mezerach je F,A,C,E..pomucka spocivam v tom ze si reknu napr Every good boys do fine,ale tady by se dalo pouzit i cestina.
co vsak nevim jak je to s zapisem v pripade ze pouzivam pomocne linky.myslel sem totiz ze podle tohoto klice se to odviji vzdy..videl sem vsak pomocne linky na kterych lezelo napr C{primo na lince} a tohle nezapada do te moji pomucky a chapani nebot jsem stoho usuzoval ze C musi byt nekde mezi linkama...

jsem registrovan i na jinem ceskem nejmenovanem kytarovem foru ale tam se clovek moc nedozvi..spis to ze nema otravovat a prijit nato sam

[Tom49]

Tak to se budeš asi muset přeučit......prostě se napřed nauč, že noty jdou po sobě: C,D,E,F,G,A,H...a pak to pokračuje znova a znova....a vžycky si to ,,odpočítej``. Vím, je to pomalé, ale časem si to praxí tak osvojíš, že nebudeš počítat, ale podíváš se a automaticky budeš vědět....To je C, nebo to je E atd.

[besip]

Tak to se budeš asi muset přeučit......prostě se napřed nauč, že noty jdou po sobě: C,D,E,F,G,A,H...a pak to pokračuje znova a znova....a vžycky si to ,,odpočítej``. Vím, je to pomalé, ale časem si to praxí tak osvojíš, že nebudeš počítat, ale podíváš se a automaticky budeš vědět....To je C, nebo to je E atd.

nak to nechytam na online skole sem se koukal na tohle a vychazel sem stohodle{viz obrazek}

The stave consists of lines and spaces, and we can place the note on a line or in a space. Starting with the bottom line, which denotes an E, each step up from line to space, or from space to line is one step of the scale higher:



First the lines - they are remembered starting from the bottom up with the phrase "Eat Good Bread Dear Father", to get E,G,B,D,F.

The Spaces are traditionally remembered using the mnemonic "FACE", for F,A,C,E.

tim padem jsem myslel ze je to dane,ale pak mne zmatlo tohle napr

Edit by Tom49: sloučeno do jenoho příspěvku

[Tom49]

Ano...takhle je to ovšem podle mě špatně a ve všech školách (ať už základní školy, tak ZUŠky) se to učí tak, jak říkám já a myslím, že je to o dost lehčí
jinak...tady máš ,,základní`` stupnici C DUR:

[besip]

Ano...takhle je to ovšem podle mě špatně a ve všech školách (ať už základní školy, tak ZUŠky) se to učí tak, jak říkám já a myslím, že je to o dost lehčí
jinak...tady máš ,,základní`` stupnici C DUR:

no spatne to podle mne neni jak tak nato tet koukam tak ono je asi take rozdil jaka stupnice se zapisuje..rekl bych teda ze ten muj 1 obrazek je teda potom E-dur

jinak porad nak nechapu jak se urcuje kolik pridavnejch lajn tam bude???a proc zrovna to C-dur zacina na te 1 lince pod zakladnima linkama...leda ze by se to bralo od housloveho klice G a teda note na 2 lince....no na mne se musi polopate hele dik za ochotu vysvetlovat no mam tu pomalu 2,15 rano povalim spat

[Tom49]

no spatne to podle mne neni jak tak nato tet koukam tak ono je asi take rozdil jaka stupnice se zapisuje..rekl bych teda ze ten muj 1 obrazek je teda potom E-dur

je to E dur, ale k ní je ještě jedno F navíc

jinak porad nak nechapu jak se urcuje kolik pridavnejch lajn tam bude???a proc zrovna to C-dur zacina na te 1 lince pod zakladnima linkama...leda ze by se to bralo od housloveho klice G a teda note na 2 lince....no na mne se musi polopate hele dik za ochotu vysvetlovat no mam tu pomalu 2,15 rano povalim spat

tak tady jde zase o to, že noty jdou nějak po sobě...a potom máš taky, že je pravidlo, že jak jdou noty po sobě, tak taky jdou - linka, mezera, linka, mezera atd. a pak to pokračuje na pomocný linky

[Márty007]

nenašel jsem zde co například znamená v tabu toto:

E-7-----------7^0---------|---------7---8---7^8\5---7-5^3\2-----|

Je to z Metallici (Nothink else Matters)

Jde mi o značky 7^0 a 7^8\5

[Adamz Asah]

no spatne to podle mne neni jak tak nato tet koukam tak ono je asi take rozdil jaka stupnice se zapisuje..rekl bych teda ze ten muj 1 obrazek je teda potom E-dur

je to E dur, ale k ní je ještě jedno F navíc

jinak porad nak nechapu jak se urcuje kolik pridavnejch lajn tam bude???a proc zrovna to C-dur zacina na te 1 lince pod zakladnima linkama...leda ze by se to bralo od housloveho klice G a teda note na 2 lince....no na mne se musi polopate hele dik za ochotu vysvetlovat no mam tu pomalu 2,15 rano povalim spat

tak tady jde zase o to, že noty jdou nějak po sobě...a potom máš taky, že je pravidlo, že jak jdou noty po sobě, tak taky jdou - linka, mezera, linka, mezera atd. a pak to pokračuje na pomocný linky

Nemůže to být E-dur, je to pořád C-Dur, akorát začíná od jiného tónu, než je C.

A navíc E-Dur má předznamenání : fis,cis gis, dis.

[Nesst]

Nemůže to být E-dur, je to pořád C-Dur, akorát začíná od jiného tónu, než je C.

A navíc E-Dur má předznamenání : fis,cis gis, dis.

Nebo-li frygický mód . Každopádně Ty linky a mezery opravdu vychází z houslového klíčení, a pak akorát pokračuješ po tónech, proto ti ve 2 oktávách nikdy nemůže vyjít stejný tón pokaždé na mezeru nebo linku, ale bude se střídat, protože máš ve stupnici 7 tónů

[Nero]

nenašel jsem zde co například znamená v tabu toto:

E-7-----------7^0---------|---------7---8---7^8\5---7-5^3\2-----|

Je to z Metallici (Nothink else Matters)

Jde mi o značky 7^0 a 7^8\5

7^0 - pull-off/odtažení
7^8 - hammer-on/příklep
8\5 - slide/skluz

[Metallistic]

Mám otázku. . nejsou v tom náhodou chyby. .?? http://dusan.pc-slany.cz/hudba/stupnice_slozeni.htm .. a jeslti ne tak to nechápu. .

Protože podle vzoru 0-2-4-5-7-9-11 by ve stupnici Hdur na konci mělo být Ais a ne H (B) a pak jěště pár chyb sem našel. . Mám pravdu. . ??