Co je k tomu potřeba?
velký křížový šroubovák na vruty pružin
menší křížový šroubovák na vruty krytu pružin
inbus klíče na výztuhu krku a stavěcí červíky kamenů
měkká tužka
čistá vazelína nebo jelení lůj
papírové ubrousky, toaletní papír nebo cokoli na otření přebytečné vazelíny
nové struny
Co se týče HW, nic nebudeme na kytaře měnit. Zamykací mechaniky jsou sice fajn věc, ale rozhodně nejsou nutné. Jsou jen pohodlnější. Pokud na to jsou peníze, které nejsou tolik potřeba jinde, nevidím důvod si je nekoupit, ale obejdeme se i bez nich.
I na nejhorším šmejdu je tremolo funkční, jen je potřeba se o něj správně starat. Jediný rozdíl mezi tremoly na nejlevnějším Staggu a masterbuilt Fenderu je v tom, kde jsou vyrobeny a jak vypadají jejich kameny. Ve funkci se ale neliší. Nemá smysl kupovat "lepší" stratovské tremolo.
Další vychytávkou jsou srážeče strun s malými kladkami. Ty jsou poměrně efektivní úpravou, ale viděl bych je podobně jako zamykací mechaniky. Rozhodně nejsou nutné, ale jsou příjemné. Odpadá totiž jejich pravidelné mazání.
Jak to funguje?
Klíčem k dobře fungujícímu tremolu je pochopit, co k čemu slouží. Většina z toho, co tu píšu, se z toho dá "vykoukat". Nenabízím žádnou revoluční vychytávku, jen návod pro ty, kteří se bojí to rozebrat a podívat se, jak to funguje. Princip práce tremola je asi celkem zřejmý - kobylka se kýve dopředu a dozadu a tím snižuje a zvyšuje tah strun a tedy i tóny, na které jsou naladěné. Struny jsou uchycené v bloku kobylky a v ladicích mechanikách, jinde musí chodit volně, s minimálním třením, jinak se zadrhávají a rozlaďují se. Začneme od konce, kterému se většinou věnuje méně pozornosti:
Hlava:
Fenderovské hlavy mají jednu výraznou zvláštnost. Jsou rovné, ne zalomené dozadu. To znamená, že potřebné zalomení strun na nultém pražci musí obstarávat srážeče. Ty jsou často zdrojem nepříjemného tření. Řešením je pořádně je promazat. Bohatě stačí jelení lůj, v tlusté vrstvě nanesený párátkem na strunu. Dalším místem, kde jsou velké problémy s třením, je nultý pražec. Ten raději mažu lepší směsí - do drážek před nanesením vazelíny nastrouhám tuhu z měké tužky. Tím si vlastně vyrobím náhražku grafitové vazelíny. Přebytek, po navrácení strun do původních pozic vylézající z drážek, otřeme do ubrousku. Dost to špiní. Další věc jsou samotné mechaniky. Stojí za to je při výměně strun zkontrolovat a případně jim promazat převody. Pak všechno utáhnout - jak průchodky, v kterých sedí, tak i vruty, kterými jsou přišroubované. A hlavně nejdůležitější šrouby - to jsou ty, které procházejí rondelkou a nastavují odpor vůči otáčení. Nejvíc se kytara rozlaďuje když ji člověk dává do obalu nebo o ni někdo zavadí
Největší problém s rozlaďováním ale zatím zůstává nevyřešen. Drtivá většina problémů s rozlaďováním je totiž způsobená tím, že si kytarista neumí správně namotat struny. Znám dva osvědčené způsoby, a ani s jedním se mi kytara nijak výrazně nerozlaďovala.
Jeden způsob je prosté namotání - jedna smyčka vrchem, zbytek spodem. Druhý způsob je tento: http://www.fretnotguitarrepair.com/stringing.htm , u obou způsobů je důležité té struny nemít namotáno příliš. Příliš mnoho otoček způsobuje poměrně rychlé rozlaďování, zvlášť při použití tremola.
Kobylka:
Zalomení strun u stratovského tremola považuji za další jeho problém. Struny se lomí příliš ostře, takže se zasucha nemůže pořádně vyrovnat tah mezi částí struny mezi kamenem a nultým pražcem a mezi kamenem a uchycením. Proto suché stratovské tremolo při prvním použití páky s novými strunami jaksi "lupe". To se po kamenech skokově posouvají struny, které na nich dost dřou. Proto je potřeba to mazat a dodržovat níže doporučený způsob ladění, tím způsobem se vyrovná tah obou částí struny a nebude se to posouvat a rozlaďovat. Dále je také potřeba správně nastavit šrouby, držící základnu tremola.
Celá záležitost se šrouby spočívá v následujícím: Povolíme struny tak, aby kobylka ležela na těle (pokud máme již z dřívějška dvojzvratné seřízení). Poté všechny šrouby o něco povolíme, aby se jejich hlavy nedotýkaly základny. Pak opatrně přitahujeme krajní dva šrouby do té doby, než se zadní okraj kobylky nepatrně nadzvedne. Povolíme tak, aby si kobylka lehla zpátky, ale mezi hlavou šroubu a její základnou nebyla vůle. Pak obdobným způsobem přitáhneme zbylé čtyři šrouby, přičemž u nich můžeme nechat malou vůli. Pak je čas nastavit neutrální polohu tremola. Otevřeme zadní kryt a o trochu přitáhneme pružiny. Pak našroubujeme páku a zatlačíme na ni, přičemž pod zadní okraj tremola vložíme podložku takové výšky, aby po uvolnění páky tremolo zůstalo uprosřed svého rozsahu. Pozná se to pohledem z boku kobylky, její přední část má úkos. Pokud je úhel mezi zkosenou přední částí a tělem kytary stejný jako úhel mezi rovinou základny tremola a tělem kytary, je tremolo přesně uprostřed - nejoblíbenější a nejpříjemnější dvojzvratné seřízení, navíc je u něj nejmenší šance rozladění. Pokud chceme pouze jednozvratné seřízení (nechceme používat páku nebo chceme zachovat ladění i v případě prasknutí struny), prostě o něco přitáhneme pružiny a necháme tremolo spočívat na těle kytary. Když máme podloženo a utaženo, kytaru naladíme na standardní ladění (u dvojzvratného seřízení není možné výrazně přelaďovat, takže doporučuji běžně používané A=440Hz) a seřídíme dohmat, prohnutí krku a intonaci. Poté kytaru postavíme tak, aby mohla podložka volně vypadnout, pokud zabereme za páku nebo povolíme pružiny. Stojí za to použít nějakou podložku, která skutečně vypadne, ne pravítko ulepené od izolepy. Kytara musí stát tak, abychom měli přístup ke šroubům pružin tremola. Ty pomalu povolujeme dokud podložka nevypadne. Pak zkontrolujeme úhel tremola a naladění. Pokud šlo ladění dolů a tremolo se naklonilo dopředu, povolili jsme příliš. U jednozvratného seřízení nekontrolujeme podle podložky, ale podle náklonu tremola. Když se zvedne, přitáhneme. Pak zkusíme největší běžně používaný bend - u mě je to např. G 12b15 - a dotahujeme, dokud tremolo nezůstane ležet i při tomto bendu, ale při větším už se zvedne. Doladíme, přišroubujeme zadní kryt a jede se dál.
Ladění a dolaďování
Tímto postupem jsme zatím zajistili rovnoměrný chod tremola a seřízení celé kytary, ale ještě pořád bude ladění trochu zlobit, kdykoli vezmeme za páku trochu víc. A jak toho dosáhnout? Doteď jsme kytaru opečovávali, zatímco ona jen nečinně ležela. To ale přece nejde pořád. Pečlivě zašroubujeme páku, ne takové to lenošské "tři závity tomu musí stačit", pěkně až dolů. Budeme totiž zlí. Pořádně pákou zakvedláme od dorazu k dorazu, jako Hendrix pod vlivem - ne hrubou silou, ale důkladně. Několikrát. Ozve se pár kovových cvaknutí, některá z nich rozezní struny, a kytara bude rozladěná. Co s tím? Naladit aspoň zhruba (+-10 centů) a zopakovat. Zase se rozladí, ale už ne o tolik. Opět naladíme, tentokrát o něco přesněji. A po pár pokusech zůstane i po brutálním páčení perfektně naladěná. Jak to? Struny si konečně sedly - viz nevýhody kobylky, výše. A tento způsob seřízení a naladění má ještě jednu podstatnou výhodu - při rozladění vlivem přehnaného tahání strun stačí zapáčit a samo se to doladí. Odpadá tím typický problém, kdy je po sólu s tahanými tóny kytara rozladěná, a pak přijde pasáž s akordy a tahá to za uši. Stačí po sólu zakvedlat pákou a ladění je zpátky. U jednozvratného seřízení bohužel toto nefunguje pro plné povolení, rozsah směrem dolů je příliš velký a struny se při tom mohou uvolnit na mechanikách - pro plandavé struny doporučuji zamykací mechaniky.
Tedy v bodech je potřeba:
1. Správně namotat struny
2. Vše seřídit
3. Naladit a nechat usadit
4. Používat k ladění páku - pokud jsou mechaniky utažené a jsou spolněny předchozí tři body, páka kytaru nerozlaďuje ale vrací do původního ladění.
Dobrou chuť!
