Enharmonické tóniny a akordy

[simiruz]

Ahoj, nikde na fóru, ani v knížkách, které mám po ruce, jsem nenašel odpověď na otázku, jak určit, ve které z enharmonických tónin je písnička napsaná (třeba cis dur/des dur). Jak poznám, kterou z nich mám napsat do not? Horší je to, pokud si odposlouchám akordy a pak nevím, které z enharmonických akordů mám psát.
Mám třeba tóninu Fis dur(Ges dur) a v ní píseň o akordech: Fis - Gism - Cis (Ges - Asm - Des). Takhle to vypadá, že je to jedno, ale pak třeba potřebuju tu tóninu Fis dur transponovat o dva půltóny nahoru, tak se dostanu na Gis dur, která má 8 křížků, což je asi nesmysl, takže to bude asi béčkovaná As dur. Ale dělat z křížkované béčkovanou by se asi nemělo ne? Máte v tom někdo jasno, jak tyhle zákonitosti fungujou?
Díky

[pjung]

V netemperovaném ladění se Fis a Ges (a všechny další enharmonické tóny) od sebe lehce liší. Třeba houslisti ti řeknou, že dva enharmonické tóny nejsou úplně stejné. V nějakém pojednání o akustice se dočteš víc a z historického pohledu je to docela zajímavé. Nikdy jsem se tím do hloubky nezabýval, protože na kytaře mám pražce a klavír je temperovaný, pokud ho někdo naladí. Ale logicky mi z toho vychází, že při transpozici skladby pro netemperované nástroje bys z "křížkovaných" na "béčkované" a naopak asi přecházet neměl. Ale nevím, jestli to chceš až takhle do hloubky řešit. Nejlepší možná nakonec bude psát to tak, aby se z toho dobře hrálo

[lei]

Z principu není u hudby v temperovaném ladění, což je popluární hudba šmahem, možné určit, zda se jedná o tóninu křížkovanou či béčkovanou. Nicméně nezmýlíš se, pokud budeš vycházet z tóniny běžnější, s menším počtem předznamenání.

To neplatí např. v klasické hudbě, kde záleží jednoduše na tom, jak skladatel tóninu sám pojímal; v krajním případě mohl chápat skladbu i v tónině, která má více než 7 b/kř. (dvojzvýšení či dvojsnížené tóny bývají běžné). To není moc časté, ale poměrně normální jsou takové tóniny uprostřed skladby, kde se k nim dostaneme modulací - z hlediska harmonické logiky není totéž např. Eis dur jako F dur, i když obojí se skládá z těchže enharmonicky zaměnitelných tónů.

Vše se točí podle logiky klasické (klasicistně-romantické) harmonie, resp. podle elementární harmonické TEORIE, nejde tedy o to, jak to zní, ale jak je to CHÁPÁNO.