To určitě vede, ale hraní stupnic je vždycky plus, na to nezapomeň. Mimochodem pochybuju, že Joe Pass necvičil stupnice, byl to dost technický hráč. Zajímá mě, kde si to slyšel, četl. Já akorát našel na Wiki, že ho otec nutil orientovat se podle sluchu, hrát skladby nenapsané pro kytaru (tohle je mimochodem taky dobrá věc, divím se, že to tady nepadlo) a hrát stupnice kompletně (pracovat i s tóny, které do stupnice nepatří). Čili to, o čem sem tu mluvil. Ovládnout chromatiku.pjung píše:A Joe Pass je zase necvičil nikdy a dá se o něm říct to samé. Znovu - netvrdím, že hraní stupnic je k ničemu, naopak, sám jsem se jich nahrál dost a dost. Jenom se zdá, že k cíli zřejmě nevede jediná správná cestadel píše:Mimochodem, Joe Satriani trénoval módy a stupnice až 14 hodin denně a neřekl bych, že neumí improvizovat. Je to jeden z nejlepších kytaristů všech dob.
I podle mě jeden z nejlepších jazzových basáků Victor Wooten - mistr chromatiky, drtil stupnice.
Talent se hrozně přeceňuje, nejdůležitější je obětovat se, ale to sem trochu odbočil.Hendrek píše:Když má někdo ten dar, že se nemusí nic moc učit a na co sáhne, to mu jde, pak budiž.
Pokud chce být někdo technický hráč, tak se stupnice a vůbec teorii a další věci s ní spojené naučit musí. Vždycky mě dostane, když někdo vyřkne na obhajobu "neučit se" jména kytaristů, kteří jsou moc dobří (a údajně to mají od boha) a kteří na cvičení teorie kašlali, ale když pak s nima někde čtu rozhovory, tak často litujou, že to neudělali, protože by pak byli s tím svým darem od boha ještě mnohem dál.
Pokud to ale chceš aplikovat úmyslně a dobře (nepočítám nějaké slidy/trylky při špatném tónu, jak tady už padlo), tak už to nějaké ty znalosti teorie chce a samozřejmě dlouholetou praxi. Jazz není rock. 
. Za další, pro posluchače je to přidaná hodnota prostě, že poslouchaj něco, co vymyslel někdo "jen pro ně" a už to znova nebude hrát stejně (i když hodně hrající profík asi v těch sólech bude měnit jen tu a tam tón, protože se mu to vyvrbí do něčeho, co už se třeba nedá moc vylepšit). Nakonec, já si třeba, ze skriptů co napíšu v robotě, ukládám jen pramálo, protože si řikam, pořád se učim a příště to budu schopnej vymyslet líp. S tou improvizací je to podobný, je v tom nějaká evoluce, neni to statická záležitost, zapamatuješ si jen to dobrý a vatu prostě postupně nahrazuješ a někam to poroste. Nemluvě o tom, že při skutečnym hraní tě napadnou třeba věci, který by člověka doma na stoličce nenapadly.