Housle jsou jeden z nejtěžších (pokud ne nejtěžší nástroj) nástrojů na naučení, pokud mají znít tak, aby to za něco stálo.
K čistě technickým věcem:
Přiměřeně staré housle "po dědovi", ruční dlabání a jiná alchymie jsou jakási pověra, která se vzala nevím odkud, na stáří houslí v této nižší třídě a pro dané účely, tedy naučit se hrát na housle, opravdu nezáleží. V naprosté většině případů u těchto houslí se jedná o tzv. továrny, tedy housle hromadně vyráběné před válkou většinou houslařskými učni (Schonbach) a různě značené, ať už je to Lídl, Prokop a jim podobné, po válce pak montované a dosazované doslova na pásu, což sice nemusí nutně znamenat, že se jedná o housle špatné, ale rozhodně nijak hodnotné a zvukově kvalitní. Což ovšem také nemusí nutně znamenat, že se na ně nedá hrát
Pokud není kobylka křivá nebo zborcená, není důvod ji měnit. Do duše houslí se ZÁSADNĚ nehrabe, tato práce náleží pouze houslaři.
Struny nechť si začátečník koupí levné, například Thomastik Vision, protože rozdíl v produkovaném zvuku oproti sadě za 3000kč bude pěkných pár let nulový, ale rozdíl finanční po zničení několika sad neumělou hrou bude značný.
Na struník moderního houslisty patří všechny 4 dolaďovače, struny se s nimi ladí rychleji, pohodlněji a přesněji. Vychytávky typu kombinace dvou nebo dokonce jen jednoho dolaďovače s ostatními strunami na kolících využívají i profesionálové jen zřídka, a téma lepšího zvuku bez dolaďovačů také nebezpečně zabíhá do oblasti alchymie. Ladit kolíky navíc vyžaduje jistou praxi a struny rády praskají.
Ladění houslí na frekvence 441-443Hz je dlouhodobým trendem a housle zní naprosto stejně.
Ladícím kolíkům moc nepomůže nakřídování, ale hlavně musí být správně zařezané a spasované.
DRŽENÍ HOUSLÍ NENÍ VŮBEC FUK, JE TO ZÁKLADNÍ PRVEK HRY NA HOUSLE!!!!!! Neexistuje nic jako "akademické" držení houslí, je jen jedno dobré držení, ostatní je špatně. Houslisté staré školy nebyli toporní ani školometští, doporučuji shlédnout na Youtube videa např. s Jaschou Heifetzem. Samozřejmě že jde i o pohodlí houslisty, ale za dodržení určitých pravidel, která mají smysl a projeví se účelně až při dalších technikách.
NENÍ JEDNO, JAK LEVÁ RUKA DRŽÍ KRK!!!!!! Tady je možné rezeznat několik variant držení, někdo krk víc ponořuje mezi ukazovák a palec, někdo třeba jinak propíná ruku - to záleží na fyzických možnostech a stavbě ruky různých houslistů, ale vše vychází ze správného držení houslí levou rukou a následnému přizpůsobení v rámci pohodlí. Chybné naučení se držení houslí levou rukou, zvláště když houslista začíná v "pozdním věku" (15 let a výš) vede k trvale neodstranitelným zlozvykům a v 99,9 procentech k bolestem levé ruky, ramene a v extrémních případech i k bolestem zad.
Od počátku v žádném případě nepoužívat vibrato ani se nesnažit tvořit osobitý tón, to vše je rychlá cesta do pekla vrzání a falešností. A proboha jen žádné glissando!
NA SMYČEC SE NETLAČÍ, SMYČCEM SE TÁHNE!!!!! To je naprosto nejzákladnější pravidlo houslisty začátečníka i špičkového sólisty! A nic neždímat, od toho je pračka.
Akordy a souzvuky se hrají tehdy, až se houslista naučí tahat smyčcem, klást prsty, dolaďovat podle klavíru a podle sluchu, číst noty, hrát stupnice.
RUKOU SE NIKAM NEHÝBE!!!!! Musí se opravdu zafixovat v první poloze a naučit se čistě pokládat prsty, jinak nastane opět ta nejhorší cesta do houslového pekla! Není nic horšího než houslista, kterému plandá ruka po celém hmatníku a on zoufale hledá, kam který prst strčit.
Veškerá předepsaná houslová technika, vyučovaná už od základního stupně hudebních škol, má smysl a řád! Z chaosu možná vznikl vesmír, ale dobrý houslista ještě nikdy. Věř lidem, kteří mají hudební vzdělání a kteří tě budou drilovat. Dřina, slzy, pot - to byli vždy nejlepší kamarádi houslistů, kteří to někam dotáhli. U těch špičkových tvoří naprostou většinu jejich života. Trpělivost je nejsnadnější cesta k tomu, abys něco slušně zahrál, bez ní je chyba vždycky v tobě.
Co se týče literatury, je toho spoustu - pro úplné základy Micka, Gola, po roce cvičení pod odborným vedením třeba Krůček.
Martina72: nezlob se, ale musel jsem to vše napsat. Láska k hudbě je pěkná věc, ale je ošidné radit někomu, aby miloval stejným způsobem jako ty. Napsal jsi to jistě s dobrým úmyslem a od srdce, ale téměř celé úplně špatně. Vedle v rubrice Zpěv se strhla diskuze o prospěšnosti konzervatoře - ten smysl vzdělání samozřejmě není v tom papíru, ale v tom, aby se znalosti nashromážděné za staletí předávaly dál minimálně na nezměněné, nebo ideálně na vylepšené úrovni. Rady samouka jsou bohužel bez správného základu vždy plné chyb, domněnek a pověr.