Nesst píše:A proč většina například divadelních monologů, které jsou o lásce postupně gradují až ke řvaní hlavního hrdiny? (viz. hry do Shakespeara). Nejde o to, jestli hraješ hlasitě/potichu, rychle/pomalu. Jde o to napětí v té hře, o to jak ten výsledek vyzní... Zkrátka o emoce a pocity, které do toho předáš.
Protoze divadlo je podle me velmi nizky druh zabavy
Ne, ted vazne. Divadlo dnes a divadlo za casu Shakespeara jsou dve uplne odlisne veci a dnes maji ty inscenace tendenci byt cim dal tim vic a)bombastictejsi a b)jednoduchy a nazorny (aby to pochopil i dement). A zrovna u Shakespeara bych si dal velkej pozor, kdyz postava krici a vyjadruje lasku, protoze malokterej autor ma tak mnohoznacny dila (ovsem nevim, jestli to je alespon z casti patrne v ceskych prekladech, o tom silne pochybuju).
Nicmene zpet k tematu. Stojim si za tim, ze treba rychly tapovany nebo sweepovany solo nemuze vyjadrovat lasku, rozhodne ne samo o sobe, leda v nejakym kontextu, ale to pak to sdeleni vytvari kontext a ne to solo...
Tak treba tady mi ty ultrarychly pasaze vylozene nesedly do toho zbytku...
Ale rada (vetsinou metalovych) kytaristu takto k veci pristuje. Metal, jakozto hudebni styl, k tomu svou esenci svadi. Presto i v oblasti metalu dozajista najdeme spoustu hracu, kteri kladou feelin na prvni pozici sveho zebricku priorit. Na druhou stranu blues stoji na feelinu. Ovsem i blues muze hrat kytarista strojove. Zkratka ona "rychlost" hry, je irelevantni.
Nemůžou za to že se proslavili věcma jako Still Loving You a Wind of Change, ale když prozkoumáš jejich tvorbu tak zjistíš že to jsou vážně jen doplňkový songy.. Obzvlášť jejich tvorbu ze 70. let skoro nikdo nezná a je to velká škoda - třeba live album Tokyo Tapes je prostě nářez na entou - ale to už jsme trochu OT.
