dost mě zaujala myšlenka improvizace podle intervalů a zajímalo by mne co si o tom myslíte. Já to tedy pochopil tak, že se není potřeba učit pentatoniky, ale člověk může hrát prakticky bezchybně (prostě trefit ten správný pražec v kterékoli chvíli kdekoliv na hmatníku) aniž by musel znát nazpamět všechny pentatoniky ke každému klíči v každé poloze..
Nejde o neznalost pentatonik, ty bys měl znát vždycky Ale tady spíš jde o znalost akordů, co zrovna hrajou, a o znalost not, co přes to chceš hrát ty.
Jsou určitý intervaly, který budou víc sedět na nějakej akord (je důležitý taky počítat s akordem před a po), takže jak říká ve videu - přes Gmaj7 (1 M3 P5 M7 = G B D F#) budou sedět ty tóny akordu (1 M3 P5 M7) plus nějaký další ze stupnice (v G dur třeba sekunda/devítka, kvarta/jedenáctka,..), jen každej bude mít svůj zvuk, kterým nějak změní ten akord, proto je potřeba vědět, jak ty intervaly zní. A proto je taky potřeba vědět, jak to, co hraješ, bude ve vztahu vůči hlavně následujícímu akordu, aby to mělo nějakej "smysl"..
Doufám, že jsem to trochu ujasnil a neudělal v tom bordel/že to jde pochopit, vysvětlovat moc neumím
Každá stupnice, nejen pentatonická, je také jen řada tónů v určitých intervalech. Tady v tomto případě se používají intervaly z akordů - bral bych to spíš jako takovou nadstavbu.
jsou dva druhy improvisace - horizontální a vertikální - no, a ta vertikální je právě podle akordů
dovolím si tu citovat:
"Cílem improvizace je vytvořit na původním nezměněném harmonickém základu nové melodické téma. Z hlediska přístupu k improvizaci odlišujeme tzv. horizontální a vertikální improvizaci. U horizontální improvizace vycházíme ze základní tóniny a používáme příslušnou stupnici, kterou v místech vybočení upravíme, popř. použijeme pouze tóny společné pro původní stupnici i akord znějící v podkladu. V uvedeném příkladu bychom tedy při horizontální improvizaci vycházeli z jónské stupnice Fdur (F, G, A, Bb , C, D, E, f) a v místech vybočení (akordy D7, G7 a Fdim) bychom buď použily tóny, kterými akord vybočuje - u akordu D7 tón F#, u G7 tón H, u Fdim tóny G#a H nebo se vyhnuli tónům, které jsou těmito vybočujícími tóny nahrazeny. Tzn. v D7 nepoužiji tón F, v G7 tón Bb, v Fdim tóny G a Bb.
Při vertikální improvizaci vycházíme samozřejmě také ze základní stupnice (zde F jónská), ale do každé harmonické funkce použijeme jinou stupnici. Tedy např. v akordu F jónskou durovou - je to tónika, kde si nemohu příliš dovolovat, protože musím uchovat stabilizační funkci tónického akordu, v akordu D7 použiji např. dominantní pentatoniku D (tóny D, E, F#, A, C), v akordu G7 opět dominantní pentatoniku, ovšem od tónu G (tóny G, A, H, D). Akord C7 je dominantou (5. stupeň) a zde si mohu dovolit nejvíc obohacení původní stupnice. Mohu použít buď opět dominantní pentatoniku nebo C myxolydickou, což je totéž jako F jónská, ovšem hraná od tónu C nebo např. bluesovou stupnici C (C, Eb, E, F, Gb,G, Bb) nebo bebopovou (C, D, E, F, G, A, Bb, H, c). Na dominantě často používáme i tzv. alterace (=nahrazení) některých tónů v akordu. Alterovat můžeme kvintu nebo nónu (popř. obojí). Nejpoužívanější alterované dominanty jsou akordy C7/5+ a C9-. Do těchto alterovaných dominant můžeme hrát stupnici alterovanou (C, Db, D#, F, Gb, G#, Bb, c - je to 7.modus stupnice Db moll melodické) nebo celotónovou (C, D, E, F#, G#, Bb, c). Ta však obsahuje čistou nónu, proto ji mohu použít jen do C7/5- nebo C7/5+. Ve druhé části skladby opět použiji do F jónskou stupnici (nebo také F pentatoniku, popř. i C pentatoniku - ta sice neobsahuje tón F, ale je také obsažena v jónské stupnici a zdůrazňuje velkou septimu), do akordu Fdim mohu použít zmenšenou stupnici nebo stačí zahrát pouze rozklad akordu Fdim, do Gmi nejlépe sedí dórská mollová, což je vlastně totéž jako F jónská pouze hraná od tónu G. Pokud ale chci improvizaci ozvláštnit, mohu použít jinou mollovou stupnici např. G harmonickou. Do akordu C7 opět použiji některou z výše uvedených stupnic. Dominantních stupnic existuje celá řada a obecně platí, že v místech, kde zní dominantní akord (ať už jako přirozená či mimotonální dominanta) si mohu nejvíc dovolovat vybočit z původní stupnice. Mohu používat dominantní pentatoniku, bluesovou stupnici, bebopovou stupnici, alterovanou stupnici atd.
Obecně je v úsecích, kde se střídá hodně akordů rychle za sebou lepší hrát při vertikální improvizaci spíše pouze rozklady akordů. Stupnice používáme většinou do delších ploch na jednom akordu.
Rozdíl mezi horizontální a vertikální improvizací je tedy v samém způsobu myšlení při improvizaci. Horizontální improvizace bývá melodičtější, plynulejší, nemusíte se tak dobře vyznat v akordových značkách, ale vyžaduje obrovský cit pro melodii. Vertikální improvizace je poněkud "technokratičtější", ale lépe kopíruje harmonii, resp. vynáší na povrch její nejzajímavější zvraty kdežto horizontální je většinou naopak skrývá pod melodickou linku.
Aby i vertikální improvizace byla melodická, ale zároveň objevovala skrytá zákoutí harmonie, je velmi efektní dodržovat tzv. cílové noty. Tento přístup k improvizaci spočívá v tom, že lidské ucho nejcitlivěji vnímá při výměně akordů posuny o půl tónu. Chceme-li tedy zdůraznit v každém akordu, který vybočuje z původní stupnice právě ten tón, kterým vybočuje (což je podstatou vertikální improvizace), snažíme se na tento tón dostat přes doškálný tón předcházejícího akordu (přes tzv. cílovou notu). Když např. v první části uvedené skladby máme akordy F, D7, G7, C7 a vybočení ze stupnice nastává v akordech D7 (tón F#) a G7 (tón H), použiji při přechodu z F na D7 takovou frázi, abych na poslední dobu 1. taktu (kde zní akord F) zahrál tón F nebo G, ze kterého mohu postoupit o půl tónu na tón F# , který zahraji na 1. dobu 2. taktu kde zní akord D7. Ve 3. taktu máme akord G7, který vybočuje tónem H. Na ten se můžeme dostat z tónu Bb nebo C. Na poslední dobu 2. taktu tedy zahraji např. tón C (je to septima z D7) a na 1. dobu 3. taktu zahraji tón H. Takovýmto způsobem si vytvořím kostru z důležitých tónů, které bych měl v improvizaci na určitých místech použít a na zbylé ploše stavím fráze z tónů, které patří buď do původní mateřské stupnice, nebo do stupnice odvozené z právě znějícího akordu.
Stavba kostry improvizace přes cílové noty se dá použít i u harmonie, kde jsou pouze akordy sestavené z doškálných tónů. Většinou se dá najít taková cílová nota, aby patřila do právě znějícího akordu a aby zároveň ležela o půl tónu výš nebo níž od některé noty z následujícího akordu. Pokud např. ve stupnici F dur následuje po akordu F (F, A, C) akord C (C, E, G), máme cílovou notu na poslední dobu taktu, kde zní akord F tón F a na 1. dobu taktu ve kterém má znít akord C začneme tónem E. Pokud by po akordu F měl následovat např. akord Bb (Bb, D, F), bude cílová nota A a 1. nota následujícího taktu bude Bb.
Samozřejmě může nastat situace, kdy dva po sobě jdoucí akordy nebudou mít žádné tóny vzdálené o půl tónu. Potom musíme buď postoupit o větší interval nebo zůstat na stejném tónu, případně použít průchodný tón, který nemusí patřit ani do jednoho akordu ani do mateřské stupnice."
chrouste dík za výživný příspěvek (odkaz)
Podle mě není nic jednoduššího, než improvizovat podle pentatonických boxů. Chvilku ale trvá, než se člověk naučí hrát tak, aby to neznělo jenom jako náhodné mačkání pražců, které "jenom ladí".
O tom způsobu podle intervalů jsem se taky někde dočetl jako o "metodě starých bluesmanů". Když si člověk pustí podklad, tak je - většinou - schopný zpívat si melodii, která ladí. Akorát je problém naučit se převést to na hmatník. Pokud si tu melodii dokážeš v hlavě rychle rozložit na intervaly a hned je i zahrát, pak máš vyhráno. Sice jsem to někde četl, ale už nevím, jestli se to takhle dá naučit, cítit co na srdci to na jazyku/hmatníku nebo je to jenom teorie.
Nevyznám se v tom tolik, ale podle textu chrousta si myslím, že vertikální improvizace je dnešní moderní jazz. Zní to zajímavě a hodně bohatě, ale člověk pak není schopný zazpívat melodii, kterou slyšel (ani krátký úryvek) protože tam vlastně žádná není...
Improvizovat v pentatonice je nejjednodušší - a zároveň je to základ, protože když umíš pentatoniku, tak s ní většinou nešlápneš vedle..
K tomu "cítut na jazyku co na hmatníku" - je to podle mě jednodušší, než se zdá, neumím zpívat, ale umím "vybékat" to, co hraju.. Když se právě snažím hrát takhle intervalicky, tak mi to "zpívání si co hraju" dokonce pomáhá, protože v hlavě nemám stupnice, ale tóny a intervaly
Moderní jazz je dneska strašně obsáhlej, ale určitě tam nejde jen o vertikální improvizace, z konzultací s jedním jazzmanem jsem si odnesl spíš naopak tuny stupnic a možnosti jejich využití přes určitý kila
Tak proto se doporučuje zároveň z tou improvizací broukat, nebo taky improvizovat na jedný struně, aby člověk akorát nematlal namátkou nějakej prstoklad podle akordů. Ideální je když člověk slyší tón v hlavě, ještě než ho zahraje.
náhodou jsem najel na test poznávání intervalů na youtube a po několika chybných odhadech jsem zjistil, že chyba není ve mě, ale v systému . A sice, že to chtělo určovat intervaly směrem zpátky - třeba když zazněly tóny C H (po sobě, H v předchozí oktávě) tak mi to napsalo interval minor2nd. Já určil major7th (že je to velká septima oproti prvnímu tónu C).
Určitě chápu, že interval znamená jak jsou dva tóny oproti sobě vzdálené, ale je špatné nad tím přemýšlet cestou kterou jsem to pochopil? Zase přijde mi, že E je oproti C velká tercie ať je E v jakékoli oktávě (pominuvše jen názvosloví pro tercii v jiných oktávách). A proto mi přijde matoucí vidět E jako mólovou sextu.
Ale tady spíš jde o znalost akordů, co zrovna hrajou, a o znalost not, co přes to chceš hrát ty.
