Jak cvičit SKUTEČNĚ efektivně?

[vasekh]

Bohužel je to pravda. Už dřív jsem se o to snažil, ale ty správný frajeřiny šly dělat až s Furchovkou.
Ale nehraje se jen u ohně, že.

[accc]

r

Ale k věci - zrovna dneska jedu na taborovy půlení, takže co mám u vohně ve Stankách zahrát abych všechny vohromil jakej jsem jazzman a rozhodil, aby nevěděli co vlastně zpívat?

Pokud je smyslem zpěváky zblbnout, tak bych začal normálně a namísto toho f moll bych tam dal třeba Ebmi maj7 (prstoklad od nejhlubší struny: x - 6 - 4 - 3 - 3 - x), pak cmi7 místo C a fmi6 místo G7 a na závěr místo tóniky C bych jim tam šoupnul G#maj7. Melodie bude fungovat normálně, ale ty tetky, které vždycky zpívají druhý hlas, budou úplně mimo. A frajírci, kteří se vytahuji 3. hlasem budou za pitomce.

Děkuji, to je ono. Tak a teď mě to prosím naučte skládat do melodie takhle akordy, nenašel jsem to nikde.

[Prskyn]

Obávám se ACCC, že tohle si budeš muset srovnat sám ve své hudební hemisféře...
Ale třeba já se tohle naučil tak, že jsem rozebíral akordy jednoduchým čtyř čtvrtečním vybrnkáváním a snažil se v těch akordech zahrát stupnice (čili akordy C, D, E, F, G, A, H ) a do toho vkládal tamhle malíček, támhle prostředníček a nezapomínal i na palec... po dvou letech jsem to měl "v malíčku" a více méně si to ve svých hemisférách zautomatizoval... ale to je teda hodně dávno a dnes bych k tomu přistupoval zcela jinak... soustředil bych se na zpracování například Ježka... třeba takovej klobouk, to je panečku masakr. Nebo si najdi video kolegy Raka a zahraj si Dvořákovu humoresku (smekám Matěji). To je docela zajímavej deal.

[himself]

Na tom je skvely, ze se to da postupne. Od ctyr akordu v podstate do nekonecna. Zrovna Klobouk jsem si pro sebe "udelal" sam. Ale.nerekl bych tomu ani aranzovani, ani reharmonizace, ale spis nakupeni klise, ktera jsem obslehnul

[Prskyn]

Ale.nerekl bych tomu ani aranzovani, ani reharmonizace, ale spis nakupeni klise, ktera jsem obslehnul

[Matěj Rak]

Pokusím se to aspoň ve stručnosti shrnout i s tím nebezpečím, že toho spoustu vynechám a zjednoduším, tak jen pro představu. V první řadě člověk musí znát ty základní akordy každé tóniny. Zůstanu u Cdur, kde to budou následující: C, dmi, emi, F, G, ami, G7. Řekněme, že harmonisujeme jeden tón (třeba C), ať můžeme pominout kontext. V základní úrovni použiju takový akord z toho výběru, který ten tón přímo obsahuje: tedy C, ami, nebo F. Když pominu tu tóninu, pak je třeba vědět, že omezím-li se na základní třítónové akordy dur/moll, pro každý tón najdu tři moll a tři dur, které ho obsahují. Takže tón C obsahují akordy: C, F a G#, a z mollových cmi, ami a fmi. A s nimi pochopitelně všechny složitější akordy od těchto odvozené, jako například F6, Fmaj7, cmi7 až do zblbnutí. Je také dobré vědět, že každý akord má dva akordy, které se mu podobají dvěma tóny, jsou tedy velmi příbuzné a ve spoustě situaci je lze zaměňovat. Pro Cdur jsou to ami a emi a pro mollový akord, třeba pro ami, jsou to F a C. Když se nebudu omezovat na základní akordy, pak pro každý tón najdu tolik durových nebo mollových akordů, kolik ten daný akord má tónů, takže zase konkrétně. Pokud vezmu akord typu Xmaj7, tak tón C obsahují: Cmaj7, Fmaj7, G#maj7 a C#maj7, z mollových pak cmimaj7, amimaj7,fmimaj7 a c#mimaj7. Pokud si vezmu pětitónové akordy, jako jsou třeba devítky, zase jich bude víc. Když ale vrátím o kousek zpátky, tedy k tomu, že ten tón budu podkládat akordem, který ten tón obsahuje, můžu udělat krok vpřed a použít akord, ve kterým ten tón obsažen není. Budu-li se držet tóniny, vyberu takový akord, kde ten nový tón nebude vytvářet přílišnou disonanci. Takže třeba dmi (vytvoří se tak dmi7). Můžu samozřejmě – to je další krok k moderní hudbě – použít i akord, se kterým ten tón tu disonanci vytváří, jenomže tady už to bez kontextu nepůjde. Takže třeba emi nebo G. A pokud půjdu ještě víc k moderní době, můžu použít jakýkoli akord s jakýmkoli tónem, jenomže tady už ten kontext prostě nutný je. Vrátím se teď úplně na začátek. Člověk musí nejdřív umístit harmonické změny. V první řadě ty, kde je to nutné. Vezmi si třeba nějakou jednoduchou lidovou písničku jako je Ach synku synku. Začni si ji zpívat a doprovázet akordem C dur a ten akord tam drž tak dlouho, dokud ta melodie nebude mimo. Teprve potom udělej změnu. Jako první zkus dominantu, tedy G7 a pokud to nebude ono, tak subdominantu, tedy Fdur. Žádné jiné akordy nezkoušej a pokud se to obejde jen s nějakou malou disonanci na nějakém průchodem tónu, tak to vůbec neřeš. Tohle jsou ty základní harmonické změny, které prostě člověk udělat musí, aby to nebylo úplně mimo. A teď přijdou na řadu změny druhého řádu, tedy takové, které udělat můžeš, pokud je cítíš, nutné to ale není. Ty základní akordy už máš umístěné a teď můžeš mezi ně umísťovat ty, které ti zbyly, tedy dmi, emi a ami. A teď do toho dáme zmenšené akordy, tedy Xdim. Každý z nich obsahuje 4 tóny, takže existují celkem jenom 3, protože všech tónů je jen 12. A každý z nich má s každou stupnici společné nejméně dva tóny, takže je můžeme úplně v klidu použít kdekoliv. Tady se ale vzdálíme od nějaké teorie – jednak už je toho moc a především to není vždycky potřeba takhle teoreticky rozebírat. Dostaneme se k pocitu. Každý akord – teď mluvím o typu akordu – má totiž svou náladu, barvu, jen si to zkus. Obyčejný durový akord je jednoznačný, tvrdý a pocitově uzavření, velmi konkrétní. Aby se to lépe hrálo, ukážeme si to na akordů D-dur. Šestka ten akord rozjasní a zjemní. Přidaná devítka ho prosvítí, začne se třpytit. Maj ho rozmlží, rozmaže mu kontury a vnese tam tajemství. Sedmička ho nabrousí, přitvrdí. Hodně zajímavé to je u mollových akordů, protože tam každá ta změna udělá pravý opak. Zkusíme dmi. Základní a kolik je měkký. Šestka ho výrazně nabrousí, přitvrdí. Sedmička naopak zjemní. Přidaná devítka přitvrdí, vnese do něj ale i záhadu. Maj přitvrdí velmi brutálně. A přesně tak budu uvažovat, když ty akordy budu používat v písničkách, tedy tak, aby to odpovídalo náladě, kterou cítím, nebo kterou chci jakéhokoliv důvodu vyjádřit. Hudba totiž umí jednu jedinou věc: vytvářet náladu. A když si všechny myslitelné nálady a pocity rozdělíme na dvě základní hromady, tak na jedné z těch hromad bude nápis neklid a na druhé klid. Změna, dominanta (a zmenšené a zvětšené akordy) a některé výše uvedené přidané intervaly představují neklid. Tónika a některé výše uvedené intervaly představují klid. Spoustu jsem toho vynechal, zjednodušil, ale pro základní představu to snad stačit může.

[himself]

Mateji, klobuk (ve krovi) dolu. Kazda veta je na celovecerni samostudium.
Myslim, ze ze zacatku je chyba u akordu v tonine, c, dmi, emi, f, g, ami, hdim.

[Matěj Rak]

Ano, ten základní třízvuk je v durové tónině na sedmém stupni skutečně zmenšený, v praxi to ale spíš odpovídá dominantě, protože ten čistý trojzvuk HDF se na šesti strunách v podstatě nedá zahrát a když z něj uděláme opravdu dim, musíme tam přidat čtvrtý tón (další zmenšenou tercii) a to bude gis. Navíc citlivý tón se skoro vždycky (obzvlášť samozřejmě v závěru) harmonisuje dominantou. Takže buď G7, nebo E7 s klamným závěrem do ami. Ale jak G7 tak E7 můžeme nahradit právě tímhle G#dim, které se oběma podobá třemi tóny, což je skvělé. Zmenšený akord je zkratka kamkoli.

[Prskyn]

Hudba totiž umí jednu jedinou věc: vytvářet náladu. A když si všechny myslitelné nálady a pocity rozdělíme na dvě základní hromady, tak na jedné z těch hromad bude nápis neklid a na druhé klid.

jak to říkával jeden z neoblíbených konzervovaných profousů... "Uvědomte si darlingové, že tady se učíte nasí*rat především matematiky, protože jim do těch vzorců vkládáte emoce, a to oni jsou pak úplně dezorientovaní, protože jim extrahujete jejich abstrakci do pro ně nepochopitelných ingrediencí... takže počítejte, s tím, že vytváříte obrazy pro zavřený voči"
PS: tohle jsem si zapamatoval, neb jsem si to zapsal na přednášce...

[Matěj Rak]

A ještě jedna obecná věc: čím složitější akord máme, tím víc se podobá jiným složitým akordům a pochopitelně tím víc disonance snese. Pokud si vezmeme třeba tři nejvyšší struny na druhem pražci, tedy chytneme tóny A C#F#, může to představovat mnoho různých akordů podle toho, kolik a jakých přidáme (nebo předpokládáme, když třeba hrajeme na ukulele) dalších tónů. Pokud je to čistý trojzvuk, potom je to f#mi. Když přidáme prázdné D, máme hned Dmaj7. Jenže pokud bychom tam předpokládali ještě H třeba na další struně, už je to hmi9. Když se vrátíme na ty čtyři struny s doplníme D#, může to být H9 (pokud předpokládáme či doplníme H), ale taky f#mi6. Pokud ale doplníme ještě F na nejhlubší struně (prstoklad 1-2-1-2-2-2) dostaneme akord složitě odvozený od F7 - Schválně si zkuste, jak skvělá dominanta je to k akordu bmi!. A když se vrátíme ke 4 zvuku, doplníme na déčku tón E, máme z toho v závislosti na případném dalším tónu buď f#mi7 nebo A6. A takhle můžeme pokračovat skoro donekonečna, přičemž všechny výše uvedené akordy můžeme použít v takovém kontextu k doprovodu nejen těch 3 původně stanovených tónů, ale spousty dalších. Pro souhru dvou kytar z toho můžeme vyhodit zajímavý poznatek, Že můžeme na každou kytaru hrát jiný akord a dohromady to udělá nějaký třetí. Zní to naprosto skvěle. Například D + f#mi = Dmaj7. C+ami=C6 (nebo ami7), A + emi = A9 atd.

[Matěj Rak]

“vytváříte obrazy pro zavřený voči"

Tohle je naprosto přesný, nádherně vystižený, děkuju, to si budu pamatovat.

[Prskyn]

Tak to mě těší, Matěji. Pro moje muzicírování to byla totiž ta nejzásadnější informace, protože nabízí svobodu, což je ta největší hromada ze všech myslitelných hudebních hromádek.

[Matěj Rak]

Ano. Svoboda je konečným cílem a zároveň jediným prostředkem jakékoli umělecké snahy.

[accc]

Moc vám díky. určitě to zabral dost času. Pokusím se to zkoušet, vstřebávat. Zkoušel jsem přidávat nónu k sept akordům. U přechodů typu G7->C je ta devítka G9 docela přirozená a zajímavě zní i k velkému septakordu, tedy Cmaj9, to zní skoro všude dobře a zajímavě (myslím místo C...) Tohle hodně používá R. Horký z Kamelotu, i když asi kdekdo... Budu zkoušet dál a uvidíme. Moc děkuji, ať se daří.

[Matěj Rak]

Není vůbec zač. Jsem rád, pokud to bylo aspoň trošku užitečné. A omlouvám se za to tykání, které mi cestou ujelo!

[himself]

Dovolím si ještě svůj postřeh naprostého teoretického harmonizačního začátečníka: vrstvení tercií nad základní akord mám pocit že moc (re)harmonizační schopnost nerozvine, protože to kvalitativně s tou skladbou nic moc neudělá. Moje nějaká myšlenka, která mě vede, je vzít melodii (ta zpravidla různě v intervalech skáče) a k tomu bas (ten jde často chromaticky), případně si vzít na pomoc druhý hlas a ze vzniklých tónů tvořit akordy, které do toho zapadnou a samozřejmě je různě pak zahušťovat sekundárními dominantami a podobně. A nechat to pokud možno co nejjednodušší, tři až čtyři tóny jsou ok, to teprve ty nabalované devítky, jedenáctky, třináctky toho event. potřebují víc.
A co jsem se ještě naučil - každý tón stávajícího souzvuku by se měl přetavit v jiný tón v dalším souzvuku a to je teprve vyšší dívčí. Na piano to jde hezky, u kytary je to horší.
Nahrál jsem na mohli ten svůj Klobouk, ať jen neplkám. Jsem zde v dobré společnosti, tak unesu kritiku. Ano, technika hry není dobrá, toho si jsem vědom

Klobouk.mp3

(412.92 KiB) Staženo 148 x

Ještě edit ke klobouku: nepoužil jsem k němu nic, ničí materiály. Ale skladbu jsem samozřejmě slyšel v různých provedeních mnohokrát.

[Matěj Rak]

Ten klobouk si rád poslechnu, jakmile budu mít chvilku soustředěného času! Jsem na to moc zvědavý. Jinak když člověk vnímá akordy jako vícehlas, má každý tón při té změně z akordu na akord celkem 3 možnosti: může zůstat na místě, může jít nahoru k dalšímu tónu anebo naopak dolů. Úplně ideálně, když se z akordu na akord naráz uplatní všechny 3 možnosti. Když si to člověk představí na obyčejné kadenci a moll hrané na třech melodických strunách, pak to může v základní podobě vypadat třeba ACE-ADF-G#HE-ACE, tedy čisté akordy dur/moll. Při změně z ami na dmi zůstává A stát a ta tercie nad tím postupuje paralelně a pak klesne zas paralelně na kvartu HE. Když šle zahrajeme ACE-AHF-G#DE-ACE, vznikají tam protipohyby, které jdou mnohem barvitější. To už se ale dostáváme z čisté Harmonie K kontrapunktu..

[himself]

Děkuju za doplnění. Matěji, prosím o shovívavost. Je to začátečnické, ale je to moje a jsem na to hrdý

[Matěj Rak]

Je to skvělý! Moc zajímavý nápady a perfektní provedení.

[himself]

Je mi stydno, provedeni je zly a jsem si toho vedom, nicmene dekuju!