Díky za reakce. Popořadě:
"najdi si učitele" ... nevím, tomu moc šancí nedávám. Mám 3 děti a mám ještě nějaké další koníčky (sport, ...) takže většina příležitostí, kdy si najdu čas na hraní je, když večer přečtu pohádku dětem, tak pak můžu tak hodinu-dvě hrát, než usnu i já. Nevím, kdy bych naše čas na nějaké serióznější (=pravidelnější) návštěvy učitele. Možná v důchodě
Do té doby se bojím, že mi nezbývá než zůstat samoukem.
"...lpět na stupnicích a Bachovi..." -- tak v tom mám dost jasno, že Bacha a podobné nikdy hrát nebudu. Baví mě hrát to, co mě baví poslouchat, a poslouchám, řekněme, taneční pop.
"...mezi řádky čtu spíš problém toho "co hrát" (tj fakticky které tóny)..." -- tohle mě dost přimělo k přemýšlení. Nejdřív jsem na to chtěl odepsat, že co mám hrát vím, to přece slyším. Pak jsem se v přemýšlení posunul dál a došlo mi, že jsou prostě písničky, které byly napsané pro piano, a tam to slyšet je, a pak jsou písničky, které zrovna pro piano napsané nebyly (což je možná v popu většina) a tam to prostě neslyším, protože to tam není. A protože se to snažím hrát po svém, tak to zní blbě. Můj způsob hraní ještě zní snesitelně u písniček, kde se relativně rychle střídají akordy. Ale u písniček, kde zůstává stejný akord pár taktů za sebou, to prostě zní blbě tou levou rukou pořád mlátit do těch stejných kláves. Takže je to přesně tak: nevím co mám hrát. Měl bych hrát něco jiného než slyším. Dřív jsem o tom nikdy nepřemýšlel a hrál jsem pravou rukou prostě melodii zpěvu a levou rukou kytaru. Ale teď poslední dny se na to při poslechu soustředím a na stará kolena jsem zjistil, že třeba takoví Tim Minchin anebo Michal Horák vůbec nehrají pravou rukou to co zpívají. To, že levou rukou nehrají kytarové akordy, tak jako já, ale cosi chytřejšího, to jsem věděl dávno. Ale to, že pravou rukou nehrají zpěv, to mi dřív fakt nedošlo. Věnoval jsem se trochu googlení a narazil jsem na něco, čemu se říká "chord progressions". Na první pohled mi připadlo, že to přece zná každé něcko (nebo aspoň to, co někdy hrálo na kytaru) a že to přece dávno znám a používám i na klávesách (pro transpozice). Ale když jsem si našel pár youtubových videí, tak jsem se dozvěděl, že oni tím myslí trochu něco víc, než obyčejný kvartový kruh. Zjistil jsem, že oni vlastně hrají akordy oběma rukama, přičemž kombinují různé varianty akordů (akord C může být CEG nebo EGC nebo GCE), často když jde "hlavní melodie" (melodie zpěvu) nahoru, tak pravou rukou jdou na další akordy taky nahoru, ale levou rukou jdou pro stejný akord dolů. Začal jsem toto zkoušet a zní to až překvapivě pěkně. Sice se tím pádem ztratí ta hlavní melodie, kterou jsem hrával pravou rukou, takže se z piana stane jen doprovodný nástroj a hlavní melodii je potřeba zazpívat. Ale to možná nevadí. Budu to chvíli takhle zkoušet a uvidím
"Takže bych se především pokusil si stanovit, kam se chci posunout." -- no a to je možná nejtěžší otázka
Abych se přiznal, tak celá ta myšlenka, která vyústila v tuhle otázku na tomto fóru, vznikla na letišti, kde jsem nedávno čekal 5 hodin a v odletové hale stálo piano. Nejdřív si tam nějaká malá holčička něco brnkala jedním prstem, nějaké místní Ovčáky čtveráky. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Pak tam nějaká puberťačka dala dva kusy nějakého Bacha, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Pak jsem si tam já "brnknul" pár písniček tím svým samoukovským způsobem, nikdo mi nevěnoval pozornost. Pak tam bylo chvíli ticho a pak se tam objevil nějaký virtuoz, který tam hodinu hrál tak, že když nakonec vstal, sklidil ovace ve stoje celé letištní haly (v 1 hodinu ráno pár set lidí). A já jsem si musel sebekriticky přiznat, že moje hraní má mnohem blíž k té malé holčičce s jedním prstem než k tomu týpkovi na konci, a tak jsem začal přemýšlet, jak to asi dokázal, že se naučil hrát takhle
Jako možná že bych se na takový level taky dokázal dostat (a možná taky ani při největším úsilí ne), ale stálo by mě to stovky nebo tisíce hodin dřiny, trénování otravných etud které by mě nebavily, k tomu další spoustu času stráveného dojíždění k učitelům, musel bych se pro to vzdát jiných (všech ostatních?) koníčků. Za to mi to určitě nestojí. Nebudu trénovat žádné etudy, chci hrát hudbu, která mě baví, i kdyby to bylo za cenu toho, že se na žádný další level už neposunu. Možná je to jednoduše tak, že mě naplňuje zdolávat nové mety. Hrál jsem 15 let na kytaru. Když to vypadalo, že jsem se přestal posouvat dopředu, koupil jsem si klávesy. Když to vypadalo, že ani tam už se neposouvám moc dopředu, koupil jsem si basskytaru... Tak teď je zase asi potřeba k nějakému dalšímu kroku. Buď si koupím něco dalšího, třeba housle (ale s těma se asi blbě zpívá, takže ty asi ne) anebo zkusím nějak vykopnout to piano o stupeň výš. Možná že žádný další cíl v tom není. Celebrita už ze mě na stará kolena asi nebude, budu asi dál hrát jenom doma a kamarádům. Takže pro teď jsem si nastavil jako cíl vypilovat tu techniku, co jsem popsal v odstavci výše, a časem se uvidí, jestli to bude nějaký pokrok v kvalitě, anebo to byla blbost a budu zase na začátku hledání nových cílů
Jestli mě někdy něco takového napadne, tak doufám, že na mě mí blízcí hodí síť a odvezou mě k psychiatrovi.
Hledám jednoduše tipy, jak se zlepšit v rámci své kategorie (na tom svém zamrzlém rybníku).
