Zjevně to všechno plete kolega šáfa už několik let

"Průvodce masteringem" napsal Boris Carloff; já jsem sice na tohle téma taky jeden článek udělal, ale jednalo se o volný překlad začátku dokumentace k Izotope Ozone a díky nedostatku času jsem pak dál už nepokračoval. Upřímně řečeno bych se k tomu už ani nevrátil, protože bych musel ten text silně upravit (=zbavit ho těch různých přívlastků a monumentálního slohu).
Zkus omrknout TyTrubko (=YouTube), možná něco najdeš. Tohle je hodně o poslechu a o kvalitním materiálu (=mixu). Tebou zmíněný přístup je obecně hodně rozšířený (ano, i mezi studii

) a celkem vzato pro dobrý mix teoreticky stačí ten maximizer, kterým srovnáš hlasitosti tracků tak, aby k sobě seděly (v rámci tvořeného CD například). Většinou nic jiného není třeba.
Jiné efekty (EQ, další kompresor apod.) se používají buď pro vnesení určité kreativity nebo pro nutnou úpravu (když je třeba mix hodně "natlačit" maximizérem, aby seděl ke zbytku skladeb, pohnou se frekvenční poměry a je třeba korigovat, aby to neznělo jinak než ten původní mix).
Není to prostě jednoduché, ale fakt je to hlavně o citu a uších
P.