"No, musíš to slyšet"... Docela jste mě tu při pondělním ránu rozesmáli. Jsou-li mezi vámi takoví muzikanti, kteří při hraní přesní ví, jak který tón zní, aniž by šáhli do strun, pak chápu. To se to jamuje. My ostatní ovšem musíme drtit stupnice, mody, obraty akordů, abychom si mohli alespoň trošku brnknout s mistry...

Jendův způsob jamovaní jde použít v případě, že se hrajou jednoduché, známé, případně předpokládatelné fláky. A stejně si myslím, že i tam se prsty člověka, jehož hraní není podepřeno znalostmi teorie (uváděné při improvizaci do praxe), ubírají vyšlapanými cestičkami a že po půlhodině poslouchání takové "improvizace" by člověk prohlásil, že to zní všechno stejně. Nevím, rád bych se v této věci spletl, ale improvizace je podle mne vyšší level kde bez znalostí člověk může maximálně paběrkovat. Teprve až se teorie propojí s praxí, otevřou se dveře a člověk místo omílání svých nejlepších natrénovaných rychloběhů začne při improvizaci vyjadřovat své emoce a komunikovat prostřednictvím svého nástroje s ostatními spoluhráči.